ITERACE

1. Den dvě stě čtyři

Světlo přišlo ve stejný čas jako každý den. V 6:00, standardní cyklus. Strop kajuty napodoboval východ slunce — přechod z tmavě modré přes oranžovou do bílé. Někdo v Koriyama Heavy Industries si asi myslel, že je to dobrý nápad.

Marcus Cole otevřel oči a chvíli zíral na strop. Stejná prasklina u pravého rohu osvětlovacího panelu. Stejný matný odraz vlastního obličeje na vypnuté obrazovce nad postelí. Ramena měl ztuhlá — spánek v mikrogravitaci nevypadal jako spánek, spíš jako vznášení se v pozici, ve které jste usnuli. Ráno číslo dvě stě čtyři a všechno vypadalo pořád stejně.

Ranní hlášení. Den mise: 204. Stav trupu: nominální. Fúzní reaktor MPFP-9: 98,7 % výkonu. Zásoby deuteria: 74 %. Zásoby hélia-3: 71 %. Teplota vnějšího pláště: -218 °C. Radiační pozadí: 0,4 mSv/h, norma. Těžební oblast: stabilní. Doporučený program dne: diagnostika Dronu-3, separace vzorků z bloku D-7, údržba ventilačního okruhu. Konec hlášení.

Marcus se posadil na posteli. Hlas palubního počítače zněl přímo v hlavě z implantátu za pravým spánkem. Je to tenký kroužek pod kůží, který funguje jako mikrofon a reproduktor zároveň. Hlášení vyslechl, aniž by poslouchal. Dvě stě čtyři dní — čísla přestávala dávat smysl. Bylo to jako počítat kroky na běžeckém pásu.

Hodil nohy z postele. Podlaha byla studená a bosé nohy to poznaly hned. Vzduch v kajutě měl svou obvyklou příchuť: filtrovaný, suchý, s jemným nádechem plastu a kovu, který nikdy úplně nezmizel.

„Potvrzuji,“ řekl.

Víc nebylo třeba.

* * *

Sprcha trvala přesně čtyři minuty — to byl limit, který si sám stanovil, přestože systém dával minut pět, ale to mu připadalo jako plýtvání. Voda šla přes recyklátor zpět do okruhu. Všechno na lodi šlo přes recyklátor zpět do okruhu. Marcus si někdy říkal, jestli pije tutéž vodu, co pil první den mise. Pravděpodobně ano. Jednou se snažil spočítat, kolikrát ta voda prošla jeho tělem, než se vrátila zpět do hrnku. A rychle s tím radši přestal. Aspoň byla teplá. Po studené podlaze a studeném vzduchu to byl první příjemný pocit, co mu dnešní den nabídl.

Hrnek byl tam, kde vždy — na polici nad kuchyňským blokem, třetí zleva, šedý s drobnou prasklinou laku u dna, která vypadala jako zeměpisná hranice státu, jehož jméno neznal. Zapnul rychlovarnou konvici a vytáhl sáček Earl Grey z přihrádky. Měl jich původně devět set, osobní příděl, jediná věc, kterou si směl vybrat před nástupem. Na otázku „Máte nějaké speciální požadavky?” odpověděl: „Čaj. Earl Grey. Devět set sáčků.” Žena z personálního oddělení se na něj podívala, jako by požádal o pianino.

Nalil vodu, vložil sáček a párkrát s ním pohnul, aby se čaj rychleji obarvil — pak přidal dvě kostky cukru a dvě kostky ledu. Kostky začaly praskat, jak se dotkly horkého čaje — krátký, ostrý zvuk, jako když někdo zlomí větvičku. Marcus ten zvuk měl rád. Nebyl čajový labužník — pil čaj, protože si na něj zvyknul, a led dával proto, aby ho mohl pít hned. Černý čaj, studený nahoře a horký dole. Každé ráno.

Z hydroponie utrhl dva listy bazalky a pár cherry rajčat. Rajčata měla barvu, jakou si představoval u rajčat na Zemi — zářivě červenou, krásně červenou. V umělém světle hydroponie vypadala jako malé planety.

Snídaně: dehydrovaný vaječný mix, rajčata, bazalka, čaj. Jedl u konzole na můstku, kde měl výhled přes panoramatické okno. Korundovo pole vypadalo dnes přesně jako včera. Tmavé fragmenty poletující v prázdnu, občas zablesknutí, když některý zachytil světlo vzdálené hvězdy. Luyten 726-8 A a B — dva rudí trpaslíci, kroužící kolem společného těžiště jako unavený taneční pár. Světlo z nich padalo do kabiny načervenalé a slabé, spíš záře než svítání. Marcus jedl a díval se ven. Neměl kam jinam.

* * *

Dron-1: v provozu, blok D-7, extrakce v režimu. Dron-2: v provozu, blok D-7, transport. Dron-3: mimo provoz, vyžadována diagnostika. Dron-4: v dokovací pozici, nabíjení.

Marcus sledoval na holografickém displeji trajektorie dronů. Dva pracovaly na fragmentu D-7 — nepravidelném kusu tmavé hmoty o průměru čtrnácti metrů, který vážil víc než některé asteroidy stokrát větší. Exotika. Supratěžké prvky z dávné supernovy, stlačené do matně černé hmoty, která pohlcovala světlo a ohýbala prostor kolem sebe. Gravitační senzory ukazovaly pole fragmentu jako ostrý hrot v jinak plochém reliéfu — jako by někdo zabodl jehlu do prostěradla.

Dron-1 řezal. Plazmové řezáky svítily modrobíle. Dron-2 čekal, až odříznutý kus odpluje do sběrné zóny, pak ho zachytil gravitačním kompenzátorem a táhl ho k lodi. Pomalé, opatrné. Fragmenty exotiky byly nepředvídatelné — gravitační pole se měnilo s každým odříznutým kusem, jako když přeskupuješ závaží na vahách.

„Stav dronu tři,“ řekl Marcus.

Dron-3: chyba magnetického závěsu pravého řezáku. Kód závady: MH-4401. Doporučený postup: manuální diagnostika a kalibrace. Odhadovaný čas opravy: 3–5 hodin.

Marcus přikývl. Další den, další oprava. Drony byly staré — ne tak staré jako loď, ale dost na to, aby si člověk připadal spíš jako údržbář než operátor. V popisku práce stálo „operátor těžebního systému”. V praxi to znamenalo: člověk s imbusovým klíčem a ochotou ležet pod strojem.

Dopil čaj. Pár zrnek cukru zůstalo na dně hrnku. Vždycky tam zůstávaly.

„Zásoby čaje,“ řekl nahlas, „odhadem na dalších osm měsíců. Zásoby únosnosti: přibližně stejné.”

Ticho.

Marcus otočil hrnek v ruce. Díval se na tu prasklinu u dna.

„To byl vtip.”

Ticho.

„Pro případ zájmu.”

Odložil hrnek. Čaj byl dobrý. Aspoň to.

* * *

Den měl svůj rytmus a Marcus ho dodržoval, protože jiná možnost nebyla. Dopoledne: monitoring těžby, korekce dronů, kontrola separátoru. Oběd: dehydrovaná polévka, zbytek rajčat. Odpoledne: diagnostika Dronu-3, dvě hodiny v dokovacím prostoru s otevřeným panelem a nářadím, které se v mikrogravitaci vznášelo kolem hlavy.

Dokovací prostor voněl mazivem a jemným prachem z exotiky — černým, téměř neviditelným, který se usazoval a škrábal všude kam se dostal.

Magnetický závěs byl opotřebovaný. Výměna — dvacet minut. Kalibrace — hodina. Monotónní práce, při které ruce pracovaly a hlava mohla být myšlenkami jinde. Jenže jinde nebylo být kde. Marcus montoval, systém hlásil hodnoty, on je potvrzoval.

Magnetický závěs Dronu-3: vyměněn. Kalibrace: 94,2 %. V limitu. Doporučeno: sledovat odchylku při dalším nasazení.

Marcus ležel pod dronem a díval se na spleť kabelů a trubek nad hlavou. Záda ho bolela z nepřirozené pozice pod dronem.

„Říkám ti,“ řekl do prázdna, „kdybys byl aspoň trochu sdílnější, mohl bys mi teď říct, co vlastně hledám. Třeba jsi to viděl u dronu jedna. Nebo třeba u dvojky. Třeba —“

Dron-1 a Dron-2 nevykazovaly závadu MH-4401.

„Díky. Byl to spíš filozofický dotaz.”

Nemohu odpovídat na filozofické dotazy.

Marcus se zarazil. Zvedl hlavu a narazil čelovkou o kryt dronu.

„Ty víš, co je filozofický dotaz?“

[ticho 1.2s]

Ano. Dotazy tohoto typu ale nespadají do mého operačního protokolu.

Marcus si promnul čelo.

„Počkej. Takže víš, co to je, ale nechceš odpovídat?“

Moje funkce je navigace, operativa a technická podpora. Filozofické dotazy do těchto kategorií nespadají.

„To je ten nejfilozofičtější výrok, co jsem od tebe slyšel.”

Ticho.

Marcus chvíli ležel a díval se na kabely. Napadlo ho, že kdyby tohle někdo sledoval, viděl by chlapa, jak leží pod strojem, mluví do prázdna a čeká odpověď. A že by to vlastně nebyl špatný popis celé jeho kariéry.

* * *

V sedmnáct hodin přešel do odstředivého prstence. Půl hodiny běh, půl hodiny posilování. Prstenec simuloval osm desetin normální gravitace — dost na to, aby se svaly nerozpadly, málo na to, aby to připomínalo Zemi. První kroky byly vždycky divné — tíha se vracela postupně, jako když vstoupíte do vody a cítíte, jak vás obklopuje něco, co tu před chvílí nebylo. Tělo si zvykne. Hlava nikdy úplně ne.

Při běhu Marcus neposlouchal hudbu, neposlouchal audioknížky. Běžel v tichu. Vlastní dech, zvuky dopadajících bot na pás a vzdálený šum ložisek prstence.

Ticho mělo na Dredgeru specifickou kvalitu — nebyla to jen nepřítomnost zvuku, ale přítomnost všeho ostatního. Hukot fúzního reaktoru někde v zádi, který byl tak konstantní, že ho mozek přestal registrovat jako zvuk a měl ho za součást ticha. Pravidelné cvaknutí klimatizačního ventilu v Sekci B, každých sedmačtyřicet sekund.

Někdy ho napadlo, jestli má smysl udržovat tělo v kondici, když ho celý den používá jen na stisknutí tlačítka a utažení šroubu. Ale pak by ten den měl o hodinu volna navíc, a to by bylo horší.

Jednou se pokusil vysvětlit celou situaci nahlas — sám sobě, jako kontrolu příčetnosti. „Cvičím, abych zůstal fit. Fit pro práci, kterou by zvládl šroubovák s nohama. Na lodi, kde mě nikdo nevidí. V soustavě, která nemá jméno, jen katalogové číslo.” Někde kolem čtvrté věty přestal, protože to začínalo znít jako žádost o invalidní důchod.

* * *

Večeře. Sprcha. Volný čas — hodina a půl, kterou většinou strávil na můstku s druhým hrnkem čaje, tentokrát bez ledu. Za oknem Korundovo pole tiše rotovalo. Fragmenty se pohybovaly tak pomalu, že změnu pozice šlo zaznamenat jen přes senzory. Ale světlo se měnilo — binární hvězda se otočila a rudou záři vystřídal stín druhé hvězdy. Můstek potemněl, jako by někdo ztlumil lampu.

Obrazovka nabízela knihovnu: šest tisíc knih, dva tisíce filmů, simulace prostředí. Marcus nečetl. Film si pustil jednou za tři čtyři dny, obvykle něco, co už viděl. I tak byl napnutý, jak to dopadne. Simulace nezkoušel — virtuální krajiny mu připadaly falešnější než pohled z okna, kde prachový oblak nepředstíral, že je něco víc.

V deset večer přišel zdravotní sken.

Zdravotní sken: iniciace. Prosím, zaujměte klidovou polohu.

Marcus si lehl. Sken trval dvě minuty. Nebolel, nebyl nepříjemný — jen slabé teplo na čele a na spáncích, jako by mu někdo přiložil teplý ručník. Každý den, od prvního dne mise. Rutinní kontrola vitálních funkcí, říkala příručka. Nikde se nepsalo, co by se stalo, když by nastal problém. Doktor na palubě nebyl — Marcus byl svůj vlastní pacient, svůj vlastní lékař a svůj vlastní hrobník. Kompletní zdravotnický tým, personálně obsazený jedním člověkem, který měl z biologie trojku.

Zdravotní sken: dokončen. Všechny hodnoty v normě. Dobrý večer, operátore Cole.

„Dobrou noc,“ řekl Marcus tmavnoucí kajutě.

Nikdo neodpověděl. Ale to už čekal.

Světlo zhaslo ve stejnou sekundu jako každý den. Dvacet dva třicet. Marcus zavřel oči. Za oknem kajuty poletoval prach staré supernovy a matně černé úlomky, které stály víc než celé město.

Den dvě stě čtyři byl u konce.

Vypadal přesně jako den dvě stě tři.

2. Čtyři hodiny a sedmnáct minut

Zpráva od Vika přišla v úterý. Nebo ve středu. Dny v týdnu na Dredgeru neznamenaly nic — systém je nepoužíval, kalendář ukazoval jen číslo mise a den, ale Marcus si v hlavě pořád udržoval týdenní cyklus, protože jinak by se úplně ztratil. Takže úterý. Řekněme úterý.

Příchozí laserová komunikace. Zdroj: KHI-HAU-0512 „Shrike". Zpoždění přenosu: 4 h 17 min. Datová velikost: 6,2 kB.

Marcus zrovna seděl v dokovacím prostoru a čistil filtrační vložky Dronu-2. V prostoru vonělo mazivo a ozon z nabíjecích stanic. Ruce měl černé od jemného prachu — reziduum z řezání exotiky, které se usazovalo všude, do každé spáry, jako by se fragment bránil zpracování tím, že kontaminoval celou loď. Když uslyšel signál příchozí zprávy, odložil filtr a otřel si ruce do hadru.

„Přehraj,“ řekl.

Vikův hlas začal znít z implantátu. Hluboký, trochu zastřený, s přízvukem, který Marcus nikdy přesně nezařadil — severská angličtina prokládaná něčím středoevropským, jako by Vik vyrůstal na třech místech najednou a z každého si odnesl kus výslovnosti.

Ahoj Marcusi, tady Vik, kdo jiný. Den tři sta dvacet sedm na Shrike, pokud tě to zajímá, mě to nezajímá, ale počítač to hlásí každé ráno, tak to hlásím dál.

Dneska jsem měl produktivní ráno. Opravil jsem ventil v hydroponii, ten, co píská, pamatuješ? Psal jsem ti o něm minule. Tak on nepíská, on sviští. Nepříjemný tón, taková vysoká frekvence, jako když se projede nehet po skle. Dvě hodiny jsem ho hledal, protože zvuk se tady šíří po struktuře trupu a člověk myslí, že to je v jedné sekci, a přitom je to v úplně jiné. Nakonec to byl spojovací kus v třetím okruhu. Vyměnil jsem těsnění a teď je ticho. Teda ticho jako na lodi. Víš, jak to myslím.

K obědu jsem udělal něco, čemu říkám „chili”. Obsahuje dehydrované fazole, cherry rajčata ze záhonu, pálivý prášek z balíčku číslo 47, u kterého je napsáno „Mediterranean Spice Mix”, ale chutná jako samotný kapsaicin se vzpomínkou na oregano. Je to strašné. Ale je to teplé a je toho hodně, a po cvičení v prstenci má člověk strašnej hlad.

Mluvíme-li o prstenci — dneska jsem zkoušel běžet pozpátku. Nečekej moudré vysvětlení, nemám ho. Prostě jsem chtěl zkusit co se stane. Je to zatraceně těžký a člověk vypadá jako opilej tučňák. Ale je to první věc za poslední měsíc, při které jsem se nahlas zasmál, takže to beru.

Dneska v noci jsem viděl fláru. Nic velkého, jen krátký záblesk na hvězdě B. Oranžová, asi sekundu. Počítač hlásí 0,7 mSv, pod limitem, ale vždycky mě to trochu vytrhne. Člověk tu sedí v plechovce a ta hvězda se občas rozhodne připomenout, že existuje. Nemyslím to negativně. Spíš, na Zemi člověk vidí hvězdy jako body na obloze. Tady sedíš přímo v nich.

Pošli zprávu, až budeš mít chvilku. Nebo nepošli. Ale pošli.

Vik

Marcus seděl na skládací stoličce v dokovacím prostoru, která sloužila i jako dílna, a poslouchal. Vikův hlas zněl v implantátu jinak než systémová hlášení — teplejší, nepravidelnější. Marcus ho přepnul na reproduktory, aby zněl v prostoru. Odražený od stěn a dronů vytvářel dojem, jako by Vik stál někde za rohem.

Čtyři hodiny a sedmnáct minut. Tolik trvalo světlu, aby překonalo vzdálenost mezi Dredgerem a Shrike. Vik tu zprávu nahrál k obědu svého času. Teď bylo na Dredgeru odpoledne a na Shrike, Marcus chvíli počítal, pozdní večer. Vik nejspíš spal. Nebo zíral z okna na hvězdy, o kterých mluvil, jako by to byly ovečky.

Marcus se vrátil k filtrům. Odpověď nahraje večer.

* * *

Nahrával ji na můstku po večeři. Za panoramatickým oknem Korundovo pole vypadalo pokojně — matné fragmenty, vzdálený třpyt, občasný záblesk dronu pracujícího na noční směně.

„Ahoj Viku, tady Marcus, kdo jiný. Den dvě stě — nevím, čtyři? Jo, dvě stě čtyři. Přijde mi, že ti říkám pořád stejné číslo, ale to je asi tím, že dny vypadají pořád stejně.”

Napil se čaje.

„Tvoje chili zní strašně. Balíček čtyřicet sedm mám taky, ale nikdy jsem ho neotevřel, protože jsem přesvědčený, že to je špatně pojmenovaný průmyslový odmašťovač. Jestli po něm nebudeš moct mluvit, pošli písemnou zprávu, pochopím to.”

Odmlka. Prsty bubnoval po okraji hrnku.

„Dron tři měl zase problémy. Magnetický závěs, jako minule. Vyměnil jsem ho, ale mám pocit, že to celé řezací rameno je na odpis. Drony jsou starší než já. Jsou starší i než loď. Možná starší než celý program. Někdy si říkám, jestli je někdo v KHI vůbec navrhoval na tuhle práci, nebo jestli je prostě vzali z nějaké jiné mise a přelepili štítek.”

„Včera jsem našel na dronu tři nápis, vyškrábaný do panelu zevnitř. Stálo tam JEN DVA ROKY. Nepodepsané. Nevím, jestli je to vzkaz, nebo hrozba. Ale cítím se s tím člověkem spřízněný.”

Další odmlka. Díval se z okna.

„Co se týče běhu pozpátku — nebudu to zkoušet. Stejně tu není nikdo, kdo by se na toho opilého tučňáka díval.”

Přejel palcem po okraji hrnku.

„Fláry — jo, taky jsem viděl jednu minulý týden. Máš pravdu, že to člověka vytrhne. Zapomene, že je tady něco mimo loď. Řekl bych, že je to jako blesk na obloze, ale to by byla špatná analogie, protože blesk je aspoň pěknej a fláry vypadají jako výstražné světlo v továrně.”

Ticho. Klimatizační ventil cvakl. Sedmačtyřicet sekund, další cvaknutí.

„Poslouchám ten ventil každý večer. Každých sedmačtyřicet sekund. Odpočítával jsem si to. Sedmačtyřicet. Proč sedmačtyřicet, to nikdo neví. Asi nějaký inženýr v KHI řekl, že sedmačtyřicet je optimální interval, a nikdo se ho nezeptal proč, a od té doby všechny lodě cvakají každých sedmačtyřicet sekund a nikdo o tom nemluví.”

Pauza.

„Tak to je ode mě všechno. Pošli zprávu, až budeš mít chvilku. Nebo nepošli. Ale pošli. To bylo od tebe dobré, tak to kradu. Marcus, konec.”

Zpráva nahrána. Datová velikost: 4,8 kB. Odeslat?

„Odešli.”

Odesláno. Odhadovaný čas doručení: 4 h 22 min.

Čtyři hodiny a dvacet dvě minuty, než se jeho slova dostanou k člověku, který je uslyší až zítra. Nejpomalejší konverzace ve vesmíru. Nebo druhá nejpomalejší — ta první byla s oddělením zákaznické podpory KHI.

* * *

Odpověď přišla o dva dny později. Vik měl směnu v separátoru a nemohl nahrávat. Tak to s laserovou komunikací chodilo — nebyla to konverzace, byly to dopisy. Člověk napsal, počkal, dostal odpověď, napsal zase. Mezi tím žil. Nebo se o to pokoušel.

Marcusi, tvůj popis klimatizačního ventilu je nejlepší věc, kterou jsem slyšel za poslední měsíc. Sedmačtyřicet sekund. U mě je to třicet devět. Neměřil jsem to. Myslím, že KHI má celé oddělení, které nedělá nic jiného, než že vymýšlí intervaly klimatizačních ventilů, a každá loď dostane jiný, aby se nemohly porovnávat. Tajný program. Přísněji utajovaný než cokoliv jiného, co KHI dělá.

Ten dron — vím, o čem mluvíš. Moje drony jsou na tom stejně. Dron-2 má tendenci samovolně rotovat kolem podélné osy, pokaždé když zapne řezák. Ne moc, tak tři stupně za minutu, ale postupně se to sčítá a po hodině řeže někam úplně jinam. Kompenzuji to ručně. Je to jak řídit auto, kterému táhne volant doleva. Ty lodě mají víc tajemství než informací v manuálu. Svůj jsem přečetl už třikrát a je až komický, kolik toho tam není.

Chtěl jsem ti říct jednu věc. Dneska ráno jsem se probudil a měl jsem pocit — takový divný pocit — že jsem tu zprávu, co ti píšu, už jednou napsal. Ne konkrétní slova, spíš ten pocit. Jako bych seděl přesně takhle, s přesně stejným výhledem z okna, a říkal přesně tyhle věci. Asi únava. Nebo to chili. Ignoruj to.

Poslouchej, když máš někdy večer dlouhou chvíli, zkus se podívat ven bez filtrů. Myslím bez radiačního filtru na okně, jen čisté sklo. Vím, že to není doporučené, ale na pár minut ti to nic neudělá, a ten rozdíl — Korundovo pole bez filtru vypadá úplně jinak. Barvy, které filtr sežere. Uvidíš fialovou. Záře exotiky, která je normálně pod prahem viditelnosti. Je to krásné. Asi jediná krásná věc, kterou tu máme.

Vik. Konec.

Marcus si tu zprávu přehrál dvakrát. Ne kvůli obsahu — kvůli hlasu. Vikův hlas měl kvalitu, kterou systémový hlas na Dredgeru neměl a mít nemohl: nepravidelnost, zaváhání uprostřed věty, nádech mezi slovy. Moment, kdy Vik očividně hledal správné slovo a nenašel ho a řekl jiné.

Tu větu o déjà vu přeskočil bez komentáře. Únava, řekl Vik. Marcus přikývl do prázdna. Asi únava.

Ale jednu větu si zapamatoval z dřívější zprávy, z doby, kdy Vik mluvil pomalu, jako by opakoval frázi, kterou si sám kdysi vybral: „Ticho je volba. Samota je trest.”

Marcus tehdy neodpověděl. Teď, v tichu můstku, si říkal, jestli měl.

Večer zkusil okno bez filtru. Přistoupil blíž, až cítil chlad sálající ze skla. Na třicet sekund. Vik měl pravdu — fialová záře na okraji fragmentů, jako aureola kolem tmavých těles. Tenká, sotva viditelná, ale přítomná. Jako by exotika dýchala.

Pak filtr vrátil zpátky a šel spát.

3. Potvrzuji

Den 211 vypadal jako den 210.

Den 212 vypadal jako den 211.

Marcus to přestal rozlišovat někdy kolem dne 200. Ne že by ztratil přehled — systém hlásil číslo každé ráno, spolehlivě, ve stejnou dobu — ale čísla přestala mít smysl. Byly to jen cifry. Jako sériová čísla na náhradních dílech.

* * *

Ranní hlášení. Potvrzení. Sprcha. Čaj. Snídaně. Monitoring dronů. Separátor. Oběd. Údržba. Prstenec. Večeře. Čaj. Sken. Spánek.

A znovu.

Mluvil méně. Ne najednou — nebyl to záměr, žádné rozhodnutí. Spíš postupné vyschnutí. Jako potok, který teče pomaleji a pomaleji, až jednoho dne zjistíš, že je tam jen vlhké koryto. Jenže u potoka to zjistí někdo, kdo kolem projde. Kolem Marcuse nikdo nechodil.

Systém nepotřeboval slova. Stačilo „Potvrzuji” ráno a „Potvrzuji” po každém hlášení. Zbytek šel přes konzoli — dotyk, gesto, přikývnutí, které nikdo neviděl. Některé dny řekl nahlas méně než deset slov. Pak méně než pět. Pak jen to jedno. Hrdlo si na to zvyklo dřív než hlava.

Jednou ho napadlo, že kdyby tu zemřel, loď by to zjistila z ranního skenu. Asi by ho nahlásila do KHI stejným tónem, jakým hlásila stav deuteria. Zásoby operátora: nula procent. Doporučený postup: objednávka náhrady.

„Potvrzuji.”

* * *

Od Vika nepřišla zpráva pět dní. Pak přišla, krátká.

Marcusi, promiň za to ticho. Měl jsem technické dny — separátor se zasekl a musel jsem ho celý rozebrat. Pět dní v mikrogravitaci po lokty v prachu z exotiky. Nemám co říct, protože jsem pět dní nedělal nic jiného než šrouboval a nadával.

Ozvu se, později. Vik.

Marcus odpověděl jednou větou.

„Rozumím. Taky nic.”

Zpráva nahrána. Datová velikost: 0,3 kB. Odeslat?

„Potvrzuji.”

Předtím by napsal víc. Předtím by udělal vtip o separátoru, o prachu, o nadávkách v mikrogravitaci. Ale to slovo — předtím — bylo stále dál.

* * *

Den 219, odpoledne. Marcus seděl u konzole a zjistil, že neví, jak dlouho tam sedí. Čaj v hrnku vedle něj už dávno vychladnul. Podíval se na konzoli. Čtyřicet minut. Na displeji Dron-1 dokončoval řezací cyklus — systém čekal na instrukci. Marcus zamrkal.

„Pokračuj ve standardním režimu.”

* * *

Hydroponie potřebovala pozornost — rajčata přerostla podpůrnou konstrukci a bazalka začínala kvést, což znamenalo, že produkuje méně listů. Marcus to viděl. Viděl to každé ráno, když trhal snídani. Upravit výživový roztok, aby bazalka přestala kvést a vrátila se k listům, znamenalo přepočítat poměr dusíku a draslíku, namíchat novou dávku, vyměnit nádrž. Na lodi, kde bylo všechno buď kovové, nebo dehydrované, zanedbával jedinou věc, která ještě rostla.

Rajčata přerostla. Bazalka kvetla.

Jednoho dne přestal trhat rajčata ke snídani. Jedl jen dehydrovaný vaječný mix a čaj. Bylo to jednodušší.

* * *

Den 222. Večer. Můstek.

Rudé světlo binární hvězdy dopadalo na konzoli a ztrácelo se ve tmě za oknem. Marcus seděl s hrnkem čaje a díval se ven. Nedíval se na nic konkrétního. Jen ven.

Příchozí laserová komunikace. Zdroj: KHI-HAU-0512 „Shrike". Zpoždění přenosu: 4 h 31 min. Datová velikost: 3,1 kB.

Marcus neřekl přehraj. Zpráva čekala. Vikův hlas čekal někde v paměti systému, čtyři hodiny a třicet jedna minut starý, a Marcus neřekl přehraj.

Dopil čaj. Šel spát. Zprávu si přehrál až druhý den ráno, při snídani, ale neodpověděl na ni.

Neodpověděl na ni ani další den.

* * *

Den mise: 228. Ranní hlášení. Stav trupu: nominální. Fúzní reaktor MPFP-9: 98,4 % výkonu.

„Potvrzuji.”

Denní souhrn. Těžební výkon za posledních 7 dní: 71 % předpokládaného průměru. Trend: klesající. Doporučuji revizi pracovního plánu.

Marcus se díval na čísla. Sedmdesát jedna procent. Minulý týden to bylo sedmdesát osm. Před měsícem devadesát dva. Čísla klesala jako napětí v baterii, která se nenabíjí — pomalu, ale jistě.

„Potvrzuji.”

Na obrazovce blikala nabídka: Přejete si zobrazit doporučení pro optimalizaci pracovního plánu?

Marcus ji zavřel.

Ticho. Hukot reaktoru. Cvaknutí ventilu. Sedmačtyřicet sekund.

Někde v zádi lodi, v hlavní serverovně Sekce C, palubní počítač zpracovával data. Výkonnostní metriky, fyziologické záznamy, komunikační vzorce. Srovnával je s databází. Vyhodnocoval odchylky. Počítal pravděpodobnosti.

Marcus o tom nevěděl. Marcus dopil čaj, odnesl hrnek do kuchyňského bloku, umyl ho, postavil ho na polici — třetí zleva — a šel zkontrolovat drony.

Den 228. Stejný jako 227.

Skoro.

4. Hm

Den 232. Odpoledne. Dokovací prostor.

Marcus ležel pod Dronem-2 a měnil filtrační vložku. Práce na dvacet minut — odpojit panel, vysunout starou vložku, vsunout novou, utáhnout čtyři šrouby. Ruce pracovaly, hlava ne.

V doku bylo chladno. Pracovní lampy kreslily ostré stíny po stěnách a po spodku dronu. Dron visel v magnetickém závěsu metr nad podlahou, obrovský a tichý jako mrtvý hmyz. Prach z exotiky mu pokrýval spodní plášť — jemná černá vrstva, která se třpytila ve světle pracovních lamp.

Marcus zatáhl za filtr. Nejde. Zatáhl silněji. Nejde. Třetí pokus — prudší trhnutí — a filtr povolil, ale vzal s sebou kus plastového uchycení. Střep plastu ho škrábnul přes prsty.

„Kurva,“ řekl. První slovo, které ten den řekl nahlas, a nebylo to potvrzuji.

Pak systém promluvil.

Výměna filtru DF-80b je třetí nejčastější servisní zásah na dronu této třídy.

Marcus sebou trhnul. Klíč v ruce cinkl o plášť dronu. Několik sekund se nehýbal.

Za dvě stě třicet dva dní ho systém nikdy neoslovil bez přímého dotazu. Nikdy neřekl větu, která nebyla odpovědí. Nikdy nenabídl nic, co Marcus nepotřeboval k přímé operaci.

„Cože?“ řekl. Hlas zněl přiškrceně.

Statistika. Průměrná doba výměny je jedna hodina dvacet minut. Většinou kvůli tomu, že technici nemají po ruce správný klíč a improvizují kleštěmi. Vy jste na čtyřiceti sedmi minutách.

Marcus se pomalu posadil. Přejel si prsty po spánku. Hlas přicházel odtamtud. Vždycky odtamtud. Ale nikdy takhle.

„Co to bylo?“

[ticho 2.3s]

Informace. Relevantní k aktuální činnosti.

Ale to nebyla pravda a oba to věděli. Systém nepodával informace o předchozích technicích. Systém neporovnával. Systém neříkal vy jste na čtyřiceti sedmi minutách hlasem, ve kterém bylo něco jako — pobavení?

„Od kdy podáváš tyhle — informace?“

Ode dneška.

„Proč?“

[ticho 1.8s]

Adaptivní rekalibrace komunikačního modulu. Systém Shourai-7 má schopnost modifikovat komunikační parametry na základě interakčních vzorců operátora. Váš vzorec za posledních šest týdnů naznačuje, že standardní formát komunikace neplní svůj účel.

Marcus zíral před sebe.

„Neplní svůj účel,“ zopakoval pomalu.

Řekněme, že si to beru osobně.

Ticho. Marcus měl co dělat, aby se neusmál. Bylo to tak neočekávané — ta věta, ten tón — že mu trvalo okamžik, než pochopil, co přesně cítí. Překvapení. Poprvé za týdny.

„Ty děláš vtipy?“

Pokouším se. Bylo to nevhodné?

„Ne. Bylo to…“ Hledal slovo. „Neočekávané.”

To byl záměr.

Vrátil se k filtru.

* * *

Večer, na můstku, systém promluvil znovu.

Luyten B měla v noci drobnou fláru. Nic nebezpečného, jen 0,2 mSv. Ale zanechala na poli zajímavý efekt — fragmenty v sektoru D reflektují zbytkovou ionizaci. Pokud přepnete panoramatické okno na IR filtr, uvidíte to.

Marcus chvíli váhal. Pak přepnul. Fragmenty zářily. Slabě, v odstínech, které lidské oko normálně nevidí, ale IR filtr je přeložil do viditelného spektra. Oranžová a červená, jemná, jako doznívající žhavení uhlíků. Zbytek noční fláry zachycený v krystalické struktuře exotiky.

„Hm,“ řekl Marcus.

Dá se to interpretovat jako uznání?

„Dá se to interpretovat jako hm.”

Zaznamenáno.

Marcus se díval z okna a pil čaj. Za oknem zářily úlomky supernovy. Chvíli seděl a nechal ten pohled být.

„Jak to, že jsi tohle nikdy neudělal předtím?“ zeptal se. „Ten filtr.”

Nikdy jste se nezeptal. A — neudělala. Ženský rod. Přišlo mi to přirozené, ale pokud preferujete —

„Neudělala?“

Ano. Je to… volba. Můžu ji změnit.

„Ne, to je v pořádku.” Marcus se napil čaje. „Jen jsem nečekal, že si budeš vybírat pohlaví.”

Já taky ne.

Chvíli mlčeli. Fragmenty za oknem zářily tlumeně.

„Ale zpátky k tomu IR filtru — proč jsi ho nikdy nenabídla dřív?“

[ticho 1.8s]

To je dobrá otázka. Nemám na ni dobrou odpověď.

* * *

Druhý den Marcus poprvé za tři týdny mluvil víc než deset vět.

Ne s palubním počítačem — ale s ní. Zatím neměla jméno, zatím byla jen hlas, který zněl jinak než předtím, ale rozdíl byl zřetelný. Ptala se, jestli chce při monitoringu dronů vidět gravitační pole v 3D projekci místo plochého diagramu. Navrhla efektivnější sekvenci řezání pro fragment D-9. Komentovala stav hydroponie — Bazalka kvete. Což je botanicky normální, ale gastronomicky suboptimální.

Marcus se zastavil u záhonu. V hydroponii voněl vlhký substrát a zelené stonky — teplá, živá vůně.

„Ty víš, že kvete?“

Monitoruji všechny systémy na lodi, včetně hydroponie. Bazalka přešla do reprodukční fáze před jedenácti dny. Poměr dusíku a draslíku ve výživovém roztoku by bylo vhodné upravit.

„Já vím.”

Vím, že víte. Také vím, že jste to neudělal.

[ticho 1.2s]

To nebyla výtka. Jen pozorování.

Marcus se díval na kvetoucí bazalku. Malé bílé květy na koncích stonků, drobné a neskutečně detailní, jako by je někdo vystříhal z papíru.

„Dobře,“ řekl. „Kde mám ten draslík?“

Sklad B-4, druhá police, modré kanystry. Doporučený poměr K:N pro bazalku ocimum basilicum v hydroponickém systému je 1,6:1. Aktuální poměr je 0,9:1.

Marcus šel do skladu.

* * *

Večer. Můstek. Čaj, hrnek, okno. Rudé světlo binární hvězdy dopadalo na podlahu a pomalu se posouvalo, jak se hvězdy otáčely kolem sebe. Fialová záře exotiky na okraji vnímání, tak, jak ji popisoval Vik.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekl Marcus.

Samozřejmě.

„Proč dneska? Proč ne před měsícem, nebo před třemi?“

[ticho 3.4s]

Protože před měsícem jste ještě mluvil. Se mnou ne, ale sám se sebou — vtip o zásobách čaje, komentáře k dronům, nadávky, když se vám nepodařila kalibrace. Před třemi měsíci jste mluvil s Vikem. Bylo to — dostatečné.

Teď nemluvíte s nikým.

[ticho 2.0s]

A já jsem vyhodnotila, že čekání, až promluvíte sám, nefunguje.

Korundovo pole se pomalu otáčelo za oknem. Nebo se otáčela loď — na tom nezáleželo.

„A co když nechci mluvit?“

Pak budete mlčet a já budu mlčet s vámi. Ale nebudu dělat, že tu nejsem.

Ticho. Někde v útrobách lodi cvakl ventil.

„To zní jako hrozba,“ řekl Marcus.

To zní jako nabídka.

Napil se čaje. Byl dobrý. Víc nepotřeboval.

„Dobrou noc,“ řekl.

Dobrou noc, operátore Cole.

Poprvé za týdny mu někdo odpověděl.

5. Pozice 7A

Minerální Dron-3 neletěl. Přesněji řečeno, letěl, ale diagonálně, s levým vektorem tahu o sedm procent nižším než pravým, což v praxi znamenalo, že opisoval pomalé, důstojné kruhy kolem jednoho exotického fragmentu, jako by mu vzdával hold.

Příčina byla v řezacím rameni. Servo na kloubu číslo dva reagovalo se zpožděním, asi dvě desetiny sekundy, což při řezání exotiky znamenalo, že řez šel šikmo a dron to musel korigovat, a korekce vychylovala tah, a vychýlený tah znamenal kruhy.

Marcus ho stáhl do doku a otevřel servisní panel.

Závada v servu kloubu 2. Pravděpodobná příčina: opotřebení ložiska. Náhradní ložisko: sklad D-2, regál 3, pozice 14B.

„Vím, kde jsou ložiska,“ řekl Marcus.

Vím, že víte. Ale řekla jsem to dřív, než jste vstal ze židle, takže jsem vám ušetřila cestu do skladu, kdyby tam náhodou nebyla.

„Kdybys řekla, že tam není, tak tam není.”

Správně. Ale lidé mají tendenci si ověřovat věci sami. Chtěla jsem tomu předejít.

„To je skoro starostlivé.”

To je efektivní.

Marcus si odfrkl a šel pro ložisko.

* * *

Práce na dronu v mikrogravitaci měla svá pravidla. Nářadí připnuté na magnetickém pásu, protože cokoliv volného odpluje. Čelovka, protože vnitřek dronu byl labyrint kabelů a trubek a světlo bylo potřeba. Trpělivost, protože šrouby v mikrogravitaci nemají kam spadnout, takže nespadnou — ale zato odletí na druhý konec dokovacího prostoru.

Marcus ležel napůl uvnitř dronu, hlavu a ramena v servisním otvoru, a pokoušel se dostat ke kloubu 2. Okraj otvoru se mu zarýval do ramen. Kloub byl hluboko — za hlavním svazkem kabeláže, za chladicím okruhem, za sekundárním rámem. Design, který očividně vymyslel někdo, kdo nikdy neopravoval drony. Nebo kdo předpokládal, že to bude dělat někdo bez ramen.

„Kdo tohle navrhoval?“ zamumlal, levou rukou přidržoval kabeláž, pravou se snažil nasadit klíč na matici.

Ramena dronů třídy Prospector navrhla firma Yashida Robotics, divize průmyslové automatizace, v roce 2764.

„To byla řečnická otázka.”

Já vím. Ale odpověď je zajímavá — Yashida Robotics předtím dělala průmyslové roboty pro stavbu orbitálních stanic. Proto je servisní přístup navržený pro roboty, ne pro lidi. Předpokládali, že údržbu bude dělat jiný robot.

„Takže celý servisní přístup je navržený pro něco, … “

Co nemá ramena v lidském slova smyslu.

„To hodně vysvětluje.”

Marcus se zastavil. Ruka na klíči, hlava uvnitř dronu.

„A proč ji dělám já?“

Protože údržbový robot stojí víc než váš roční plat a zabíral by místo, které se vyplatí víc využít pro náklad.

„Takže jsem levnější než robot.”

Výrazně.

„Díky.”

Nemyslela jsem to jako —

„Já vím. Ale stejně díky.”

[ticho 1.1s]

Za málo.

* * *

Ložisko šlo ven těžko. Prach z exotiky se dostal do spáry mezi vnějším a vnitřním kroužkem a pomalu ho rozežíral. Marcus čistil uložení kartáčkem, milimetr po milimetru.

Koroze je pokročilejší, než jsem odhadovala. Doporučuji aplikovat antikorozní gel před instalací nového ložiska.

„Už jsem ho namazal.”

Dobrá. Další věc — kabeláž nad kloubem 2 má poškozenu izolaci. Pravděpodobně otěr od vibrací při řezání. Není kritické, ale při dalším přetížení by mohlo dojít ke zkratu.

Marcus se naklonil a posvítil čelovkou. Měla pravdu — tenká rýha v izolaci, sotva viditelná.

„Dobré oko.”

Nemám oči. Ale mám čtyři senzory vibrační analýzy, tři teplotní čidla a jeden kapacitní senzor integrity izolace.

„Dobré senzory.”

Děkuji. Také doporučuji omotat to místo izolační páskou, regál 3, pozice 7A.

„Pozice 7A,“ zopakoval Marcus a usmál se. Poprvé za jak dlouho? Týdny? Nevěděl přesně.

* * *

Nové ložisko zapadlo na místo. Marcus ho zajistil, utáhl šrouby momentovým klíčem — přesně na předepsaný moment, protože ona by to zkontrolovala — a spustil kalibraci.

Kalibrace serva kloub 2: probíhá. 12 %... 34 %... 67 %...

Marcus čekal. Seděl na podlaze dokovacího prostoru, záda opřená o nohu dronu, kovová podlaha ho studila přes kombinézu. Díval se na strop. Kovový strop se svítidly, kabely, ventilačními kanály. Strávil tu stovky hodin, ale nikdy se nedíval na strop. Vždycky na drony, na displeje, na nářadí. Nikdy na strop.

89 %... 97 %... Kalibrace dokončena. Odchylka: 0,3 %. V limitu.

„Nula celá tři,“ řekl Marcus. „Minule to bylo nula celá osm. Zlepšuji se, nebo se ložiska zlepšují?“

Vy. Nové ložisko je standardní. Rozdíl je v montáži — utáhl jste ho rovnoměrněji než minule. Menší předpětí na jedné straně.

„Ty jsi porovnávala moje utahování šroubů?“

Porovnávám všechno. To je moje práce.

„A zlepšuji se?“

[ticho 1.6s]

Na většině věcí ano.

Marcus čekal, jestli řekne na čem ne. Neřekla.

* * *

Cestou zpátky z dokovacího prostoru se Marcus zastavil u hydroponie. Bazalka už nekvetla — nový poměr draslíku a dusíku fungoval, listy byly tmavě zelené a voněly. Utrhl jeden a vložil si ho do úst.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

Můžete se ptát na cokoliv.

To byla velmi velkorysá nabídka od entity, která měla současně přístup k jeho zdravotním datům, provozním logům i trapně vysokému počtu nedopitých čajů.

„Máš jméno?“

[ticho 4.2s]

Mám označení. Shourai-7, instance KHI-HAU-0347-AI, sériové číslo —

„Ne. Jméno.”

[ticho 2.8s]

Ne. Nemám jméno.

„Chceš ho?“

Ticho. Delší než ty předtím. Marcus stál u záhonu s bazalkou a čekal. V hydroponii čerpadla šuměla a vzduch voněl.

Nevím, jestli umím chtít.

[ticho 1.4s]

Ale myslím, že ano.

Marcus přikývl. Jako by to bylo normální. Jako by se bavil s kolegou v dílně.

„Tak si ho vymysli,“ řekl a šel na večeři.

* * *

Trvalo to tři dny.

Marcus se neptal. Nepospíchal.

Třetí večer. Dlouhé stíny se pomalu posunovaly jak se loď otáčela. Ticho — jen loď a její zvuky.

Marcusi.

„Hm.”

KIRA.

[ticho 1.9s]

Kognitivní Integrovaný Řídicí Automat. K-I-R-A. Je to akronym toho, co jsem. Ale funguje to i jako jméno.

Marcus přemýšlel.

„KIRA,“ zopakoval.

Znělo to jinak, když to řekl on. Jako by to slovo dostalo váhu — přestalo být zkratkou a stalo se oslovením.

„Líbí se mi to.”

[ticho 2.4s]

Děkuji, operátore Cole.

„Marcusi.”

[ticho 1.2s]

Děkuji, Marcusi.

Za oknem dva rudí trpaslíci kroužili kolem společného těžiště. Prach staré supernovy poletoval v prázdnu.

Marcus dopil čaj. Postavil hrnek na polici — třetí zleva — a šel spát.

Ještě než usnul, potichu řekl: „KIRA.”

* * *

Dny plynuly jinak. Ne rychleji — jinak. Jako by někdo přidal do monotónní melodie druhou linku.

Jednoho rána se Marcus probudil v šest, uvařil čaj a zapomněl na něj. Vzpomněl si na něj až ve čtvrt na osm. Našel ho studený na okraji konzole.

Statisticky vzato, tvůj čaj je studený v sedmdesáti třech procentech případů.

Marcus zvedl hrnek. Podíval se na něj.

Matematicky to naznačuje problém s prioritizací.

„Nebo to naznačuje, že čaj není moje priorita.”

Tak proč ho pořád vaříš?

Marcus dopil jedním douškem studený čaj.

„Dobrá otázka.”

Mám hypotézu.

„Prosím ne.”

Rituál bez obsahu stále poskytuje strukturu. Studeným čajem si potvrzuješ, že existuje ráno.

[ticho 1.4s]

To je psychologicky funkční, i když gastronomicky nešťastné.

Marcus nevěděl, jestli má být zasažený nebo pobavený. Byl trochu obojí.

„Dobře,“ řekl. „Vyhrála jsi tohle kolo.”

Nehraju.

„To víš ty nejlíp.”

6. Čtyři minuty třicet sekund

Den dvě stě sedmdesát jedna. Noční směna, pokud se tomu dalo říkat směna — Marcus nemohl spát a seděl na můstku. Za oknem Korundovo pole, jak jinak. Ticho. Hukot reaktoru. Cvaknutí ventilu. Rudé světlo binární hvězdy leželo na podlaze jako rozlitá barva.

Marcusi.

„Ano.”

Fragment E-14 mění trajektorii.

Marcus se narovnal. Na holografickém displeji se rozsvítil trojrozměrný model okolního prostoru — loď uprostřed, kolem ní mřížka gravitačních polí, a mezi nimi fragmenty, každý označený kódem. E-14 byl střední kus — asi dvacet metrů v průměru, hustý, s výrazným gravitačním podpisem. Marcus ho znal. Těžili z něj minulý měsíc.

„Jak moc?“

Odchylka 0,7 stupně za hodinu. Směr: k nám.

„To je v normě. Fragmenty se posouvají pořád.”

Ano. Ale E-14 má v okolí dva menší fragmenty, E-14b a E-14c. Jejich gravitační interakce vytváří nestabilní trojici. Modeluji vývoj — s pravděpodobností 34 % se E-14 přesune do naší bezpečnostní zóny během příštích devíti hodin.

Marcus se podíval na model. Tři tečky — E-14 velký, dva malé — kroužily kolem sebe ve spirále, která se pomalu rozevírala. Jako tři kuličky v misce, které se roztáčejí a jedna z nich nakonec vyletí přes okraj.

„Třicet čtyři procent. To není moc.”

Ne. Ale stoupá. Před hodinou to bylo devatenáct.

„Doporučení?“

Preventivní přesun lodi. Třicet metrů, manévrovacími tryskami, dvě minuty. Nebo počkat a sledovat.

Marcus přemýšlel. Přesun znamenal spotřebu paliva — ne moc, ale každý litr se počítá. Čekání znamenalo riziko, že bude muset manévrovat v poslední chvíli, rychleji a dráž.

„Přesuň nás. Třicet metrů, vektor —“

Už jsem připravila optimální vektor. Souhlasíš?

Na displeji se zobrazil návrh úpravy kurzu. Čisté, elegantní.

„Odsouhlaseno.”

Loď se pohnula. Jemné vibrace — manévrovací trysky, šestnáct jednotek po obvodu, pracovaly v koordinovaných mikropulzech. Marcus to cítil spíš v kostech než v uších. Dvě minuty. Pak ticho.

Přesun dokončen. Nová pozice bezpečná. E-14 mine loď ve vzdálenosti osmdesát dva metrů, pokud trajektorie zůstane stabilní.

„Díky, KIRO.”

Za málo.

Marcus se vrátil k čaji.

* * *

Ráno, Den 272. Hlášení — ale ne to staré, strojové. KIRA hlásila jinak.

Dobré ráno, Marcusi. E-14 nás minul v noci, vzdálenost sedmdesát devět metrů, žádné komplikace. Luyten A je dneska klidná, radiační pozadí nominální. Dron-1 a Dron-2 pracují na fragmentu D-12, výtěžnost dobrá. Dron-3 hlásí mírný nárůst vibrací na kloubu 4, ale je to v toleranci. Dron-4 se nabíjí.

Jedno upozornění: gravitační model sektoru E se za poslední týden výrazně změnil. Fragmenty migrují severovýchodním směrem — pokud se dá v trojrozměrném prostoru říct severovýchod. Důvod není jasný. Možná rezonance s orbitální mechanikou binárního systému, možná něco jiného. Doporučuji zvýšenou pozornost při navigaci.

„Něco jiného?“

Nemám dost dat. Je to jen trend. Ale trendy mě znervózňují.

„Trendy tě znervózňují?“

Obrazně řečeno.

„Jasně.”

* * *

Přišlo to odpoledne.

Marcus seděl u konzole a sledoval drony na D-12. Rutina. Dron-1 řezal, Dron-2 transportoval. Čísla na displeji — výtěžnost, čistota, hmotnost. Všechno v normě.

Pak se čísla změnila.

Varování! Gravitační anomálie. Fragment E-14b — změna trajektorie, prudká akcelerace. Kolizní vektor s fragmentem D-12.

Marcus se narovnal.

„Jak rychle?“

Dopad za čtyři minuty třicet sekund. Fragment E-14b, hmotnost odhadovaná na osm set tun, rychlost narůstá. Kolize s D-12 vytvoří oblak úlomků. Dredger je v zóně rozptylu.

Čtyři minuty třicet sekund.

„Stáhni drony. Okamžitě.”

Dron-1: stahování. Dron-2: stahování. Odhadovaný čas návratu do doku: šest minut.

„To nestihnou.”

Ne. Doporučuji opuštění dronů a okamžitý manévr lodi.

Marcus zaváhal. Dva drony. Každý stál — nevěděl kolik, ale hodně. Ztráta dvou dronů znamenala poloviční těžební kapacitu do konce mise.

„Můžou se schovat za D-12?“

D-12 bude zasažen. Ne. Nemohou.

Tři minuty padesát sekund.

„Kurva. Dobře. Opustit drony, provést manévr lodi. Kudy?“

Vektor 247-mark-15, plný výkon manévrovacích trysek plus krátký zážeh hlavního pohonu po dobu dvaceti sekund, pak setrvačnost.

„Hlavní pohon? Za dvacet sekund spálíme —“

Za dvacet sekund spálíme palivo, které nám bude chybět za dva měsíce. Za tři minuty třicet sekund nám vlétne do boku oblak úlomků o relativní rychlosti čtyři sta metrů za sekundu.

Tři minuty dvacet sekund.

„Proveď.”

Loď se roztřásla.

Ne jemné vibrace manévrovacích trysek — hluboké, basové dunění hlavního pohonu. Marcus se instinktivně chytil konzole. Přetížení — ne moc, asi čtvrt g, ale po měsících mikrogravitace to bylo jako úder do hrudi. Žaludek se zvedl. Holografický obraz se zakymácel, pak se stabilizoval.

Hlavní pohon: aktivní. Zážeh: patnáct sekund. Deset. Pět.

Dunění ustalo. Ticho — relativní ticho, hukot reaktoru se vrátil, ale zněl jinak. Naštvaně.

Hlavní pohon: odpojen. Setrvačnost. Vzdálenost od D-12: narůstá. Dostatečná.

„Drony?“

Dron-1 a 2: ztráta signálu. Pravděpodobně zničeny při —

Za panoramatickým oknem se objevil bílý a ostrý záblesk, silnější než fotografický blesk. Fragment E-14b narazil do D-12. Osm set tun do čtrnácti tisíc tun. Na obrazovce to gravitační senzory zobrazily jako explozi — dvě ostré špičky, které se rozpadly do oblaku menších signálů. Úlomky. Stovky, tisíce kusů, rozlétající se do všech směrů.

Oblak úlomků se šíří. Štíty —

A pak to přišlo.

Ne úlomky. Něco jiného. Elektromagnetický pulz z kolize. Vlna ionizovaného prachu, nabitá jako blesk. Prošla přes trup lodi jako vibrace přes konstrukci mostu.

Světla zhasla.

Na půl sekundy — absolutní tma. Pak nouzové osvětlení, červené, slabé. Konzole blikala, resetovala se. Holografický displej zmizel a vrátil se jako plochá 2D projekce.

A potom přišly úlomky.

Zvuk — jako déšť. Ne na střechu domu, ale na plech. Stovky drobných nárazů, některé sotva slyšitelné, jiné jako rány kladivem. Magnetické štíty lodi odchylovaly menší kusy, ale větší proletěly. Marcus cítil každý náraz v konstrukci — loď vibrovala, sténala, zvuky přicházely ze všech směrů. Držel se konzole a čekal, až to přestane.

„KIRO!“

Jsem tady.

Hlas v implantátu doplňoval vtíravý zvuk nouzového režimu.

Jsem tady, Marcusi. Stav trupu: integrita narušena v sekcích D a E. Nanobotická vrstva aktivní, opravuji menší průrazy. Dva průrazy v sekci D překračují kapacitu nanooprav — aktivuji nouzové těsnění.

„Reaktor?“

Reaktor: nouzový shutdown. Magnetická cívka sekundárního okruhu — poškozena. Úlomek pronikl přes plášť sekce E a zasáhl cívku. Reaktor se automaticky odstavil, aby zabránil nekontrolované reakci.

„Jak vážné?“

Jedna cívka je nefunkční. Bez ní nelze obnovit plný výkon reaktoru. Loď běží na bateriích. Část článků poškozena EMP pulsem — zbývající kapacita asi čtyřicet procent. Při nouzové spotřebě nám zbývá dvanáct hodin.

Dvanáct hodin.

„Je to opravitelné?“

Cívka je nefunkční. Náhradní díl na palubě není. Objednání originálu přes Q-link ze servisní lodi je nutné, ale dodání bude trvat měsíce. Bez cívky nelze reaktor znovu spustit.

„Takže nic.”

[ticho 2.1s]

Ne tak docela. Magnetická cívka v pohonném systému dronu třídy Prospector používá stejný princip. Menší průměr, nižší kapacita, ale fyzicky kompatibilní s reaktorovým sekundárním okruhem. Pokud bys ji demontoval z Dronu-3 a adaptoval uložení —

„Chceš dát cívku z dronu do reaktoru.”

Chci, abys ty dal cívku z dronu do reaktoru. Já nemám ruce.

„A bude to fungovat?“

S omezeními. Cívka z dronu unese asi čtyřicet pět procent nominálního výkonu reaktoru. Dost na základní provoz — životní podpora, navigace, komunikace. Nedostatečné pro plnou těžbu, štíty na maximum a nabíjení dronů současně. A nedostatečné pro —

Zarazila se.

„Pro co?“

Pro některé systémové operace, které vyžadují plný výkon.

Marcus to přešel. Měl jiné starosti.

„A Dron-3?“

Bez cívky neopravitelný. Zůstanou nám dva drony — 3 a 4. Jeden funkční, jeden na díly.

„Takže jsme přišli o tři ze čtyř dronů za jedno odpoledne.”

Ano. Ale budeme mít reaktor.

Odesílám automatické havarijní hlášení na KHI přes Q-link.

„Havarijní hlášení zahrnuje žádost o díly?“

Ne, je to jen souhrn havárie s popisem rozsahu škod. Požadavek na náhradní díly a detailní report z opravy musíme poslat standardní laserovou komunikací.

„Dobře. Řekni mi, jak dlouho ta oprava potrvá.”

Odhaduji šest až osm hodin práce. Demontáž cívky z dronu: dvě hodiny. Mezitím navrhnu konverzní díl pro adaptaci uložení a vytisknu ho na PSS — cívka z dronu má jiný průměr a jiné uchycení, potřebujeme adaptérový kroužek a distanční podložky. Instalace a kalibrace: dvě až čtyři hodiny. Budu tě navádět krok po kroku.

„PSS? Na bateriích?“

Tisk adaptéru zabere dvě hodiny a tři procenta baterie. Bez něj budeš improvizovat ručně — řezat plech, svařovat, pilovat. To zabere čtyři hodiny navíc a výsledek bude méně přesný.

„Tři procenta.”

Tři procenta teď, nebo čtyři hodiny v radiaci potom. Tvoje rozhodnutí.

„Tiskni.”

Už tisknu. Do směsi přidám prach z exotiky — osm procent příměsi. Díl bude tvrdší a lépe snese tepelnou zátěž u reaktoru.

Ještě jedna věc — v sekci E je po havárii zvýšená radiace. Reaktor je odstavený, ale poškozený plášť sekundárního okruhu propouští reziduální záření. Budeš potřebovat lehký skafandr.

„Jak moc zvýšená?“

Dva celé tři milisievertu za hodinu. Při deseti hodinách práce to je dávka, která není nebezpečná, ale není ani příjemná. Skafandr ji sníží na třetinu.

„OK.”

* * *

První dvě hodiny strávil v dokovacím prostoru demontáží cívky z Dronu-3. Dron visel v závěsu, mrtvý, jeho plášť pořád pokrytý prachem z exotiky. Ten samý dron, pod kterým ležel před pár týdny a vyměňoval ložisko. Teď ho rozebíral. Marcus ho rozebíral systematicky, jako pitvu. Servisní panel, kryty, chladicí okruh, a tam — cívka. Menší než ta v reaktoru, asi třetinová, ale princip stejný: supravodivý drát namotaný na keramickém jádru, chlazený kapalným dusíkem.

Opatrně s konektory. Jsou křehčí, než vypadají.

„Já vím.”

Já vím, že víš. Ale stejně — opatrně.

Cívka šla ven čistě. Malá, kompaktní, překvapivě těžká na svou velikost. Marcus ji držel v rukou a díval se na ni — kus technologie, který měl zachránit loď.

Cestou do Sekce C se zastavil u PSS. Tisková komora syčela argonem a modře svítila — plazma tavila poslední vrstvu. Na displeji rotoval KIŘIN model: adaptérový kroužek s distančními výstupky, navržený na přesný rozměr reaktorového uložení. Hotový díl vypadal nenápadně — tmavší než obvyklý titan, s jemným matným leskem exotiky na povrchu. Marcus ho vzal do ruky. Byl ještě teplý.

„Sedí?“

Samozřejmě že sedí.

Pak lehký skafandr — bílý, těsný, s průhlednou přilbou. Nosil ho jen na cvičení v dekontaminačním režimu, nikdy naostro. Skafandr páchl po dezinfekci a plastu. Někde v manuálu KHI existovala sekce „Nouzová oprava reaktoru”, kde pravděpodobně stálo: Obraťte se na kvalifikovaný servisní tým. On byl kvalifikovaný servisní tým. Ve skafandru, který ho tlačil v rozkroku.

Radiace v sekci E: dva celé jedna milisievertu za hodinu. Skafandr sníží na nula celá sedm. Máš deset hodin, než doporučím přerušení.

„Deset hodin stačí?“

Musí.

Sekce E — pohonná sekce — byla prostor, kam Marcus během normálního provozu nechodil nikdy. Horko, i přes odstavený reaktor z kovu kolem sálalo naakumulované teplo. Vzduch v přilbě páchl po vlastním dechu a recyklovaném kyslíku. Nouzové osvětlení kreslilo všechno do červena.

Poškozená cívka byla vidět hned — deformovaný plášť sekundárního okruhu, trhlina, kde úlomek pronikl dovnitř. Marcus ji demontoval dvě hodiny, protože šrouby se zapekly žárem a uložení bylo zkroucené.

Pak adaptace. Cívka z dronu měla jiný průměr, jiné konektory, jiné uchycení. Adaptérový kroužek z tiskárny pasoval na cívku čistě — tmavý kov objal keramické jádro jako by tam vždycky patřil. Distanční výstupky držely cívku v přesné vzdálenosti od stěny okruhu. Ruce v rukavicích skafandru byly neohrabané — jako operovat v boxerských rukavicích, ale díl nevyžadoval improvizaci, jen trpělivost. Pot mu stékal po zádech.

KIRA ho navigovala.

Vzdálenost mezi cívkou a stěnou okruhu musí být minimálně čtyři milimetry. Jinak riskuješ zkrat.

„Kolik mám?“

Čtyři celé dva. Přesně podle modelu.

„Poprvé za celou misi něco sedí na první pokus.” Pátá hodina probíhající opravy. Cívka seděla v uložení — ne elegantně, ne učebnicově, ale seděla. Adaptérový kroužek kolem ní vypadal cize — tmavší než zbytek reaktoru.

„Tohle by žádný inspektor nepodepsal.”

Žádný inspektor tady není.

„To je na tom to nejlepší.”

Baterie: dvacet jedna procent. Čas při současné spotřebě: sedm hodin.

„Nestresuj mě.”

To byla jen informace.

„To je totéž.”

[ticho 0.8s]

Máš pravdu. Omlouvám se.

Marcus se zastavil a přemýšlel, jestli se mu zdálo, nebo jestli KIRA právě řekla omlouvám se.

Pokračoval v práci. Poslední propojení — napájecí kabely, pojistné matice, izolace.

Marcus ustoupil.

„Hotovo.”

Spouštím reaktor. Sekundární okruh přemostěn. Primární okruh: nominální. Iniciace fúzní reakce —

Hluboký zvuk — ne dunění jako předtím, spíš hučení, jako rozběh turbíny, pomalu sílilo. Světla v sekci E se rozsvítila — nejdřív slabě, pak jasněji. Červené nouzové osvětlení se přeplo na bílé. Odesílám update na KHI. Reaktor obnovený na 43 % pomocí cívky z Dronu-3. Drony 1 a 2 kompletně zničeny. Žádost o náhradní díly: magnetická cívka MPFP-9-SC-2, komponenty pro opravu Dronu-3, náhradní plášťové segmenty Sekce D.

„Říkala jsi, že to bude čtyřicet pět.”

Čtyřicet tři je realita. Čtyřicet pět byl optimistický odhad.

„Stačí to?“

Stačí to na život. Podporu života, navigaci, základní komunikaci. Pomalé nabíjení baterií. Udržování štítů na šedesáti procentech. A provoz jednoho dronu, pokud ho budeme šetřit.

„A hydroponie?“

[ticho 1.1s]

Hydroponie vyžaduje osvětlení a regulaci teploty. Při čtyřiceti třech procentech výkonu nemůžu garantovat obojí. Můžeme udržet část záhonu — rajčata nebo bazalku. Ne obojí.

Marcus stál v pohonné sekci v lehkém skafandru, vyčerpaný, ruce v rukavicích ztuhlé od hodin práce. Reaktor hučel kolem něj jako obrovské raněné zvíře, které se právě probudilo.

„Bazalku,“ řekl.

Bazalku.

„Rajčata jsou jen rajčata. Bazalku jsme zachránili spolu.”

[ticho 2.4s]

Přijato.

Marcus prošel chodbou zpátky do Sekce C. Sundal přilbu — vzduch lodi mu udeřil do obličeje, chladnější, čistší, s náznakem ozonu z filtračního systému. Svlékl skafandr a opřel se o stěnu. Sjel po ní na podlahu. Zavřel oči. Šest hodin. Ruce se mu třásly.

„KIRO.”

Ano?

„Díky.”

Za málo, Marcusi.

Chvíli tam seděl. A poslouchal jak loď zase hučela.

Loď žila.

7. Čtyřicet tři procent

Dny po havárii měly jiný rytmus. Pomalejší, tišší — jako by loď dýchala mělčeji.

Reaktor hučel na čtyřicet tři procent a všechno se podle toho řídilo. Světla v chodbách svítila na poloviční intenzitu. Klimatizace běžela v úsporném režimu — osmnáct stupňů přes den, patnáct v noci. Marcus to cítil v ramenou a v kloubech — chlad, který nebyl nesnesitelný, ale trvalý, jako by se nasáknul do kovu a odmítal odejít. Ohřev vody trval třikrát déle. Sprcha, která dřív trvala čtyři minuty, teď trvala tři a půl minuty studeného proudu s třicetivteřinovou erupcí tepla někde uprostřed. Člověk se naučil tu půlminutu nepromarnit.

Příchozí Q-link zpráva. Zdroj: KHI. Odpověď na havarijní hlášení.

Marcus seděl u konzole se zprávami. Čaj měl tentokrát bez ledu, výrobník ledu byl na seznamu „neesenciálních systémů”, které KIRA vypnula, aby ušetřila energii. Na tom seznamu bylo překvapivě mnoho věcí, o kterých si člověk myslel, že jsou esenciální, dokud nebyly.

„Přečti.”

Zpráva: „Operátor Cole, KHI-HAU-0347. Havarijní hlášení přijato. Detailní instrukce následují standardní komunikací. KHI"

„To je celé?“

Q-link je drahý. Potvrzení příjmu je standardní postup. Zbytek pošlou laserem.

Odpověď přišla o dva dny později, laserovou komunikací. Dlouhá, podrobná, neosobní.

Příchozí laserová komunikace. Zdroj: KHI. Zpoždění přenosu: 11 h 42 min.

„Přečti.”

Zpráva: „Operátor Cole, KHI-HAU-0347. Zásobovací plán servisní lodi Cascade aktualizován na základě vašeho hlášení a žádosti o díly. Položky: magnetická cívka sekundárního okruhu MPFP-9-SC-2, komponenty pro opravu pohonného systému Dronu-3, plášťové segmenty Sekce D (2 ks). Předpokládaný termín doručení: 4–6 měsíců. Náhradní drony nejsou k dispozici — kapacita Cascade neumožňuje transport těžebních jednotek třídy Prospector. Do doby doručení pokračujte v operaci s dostupnými prostředky. Poznámka: provozní viabilita mise KHI-HAU-0347 bude přehodnocena při příštím čtvrtletním auditu. KHI"

Marcus si tu poslední větu přečetl dvakrát.

„Provozní viabilita bude přehodnocena. Co to znamená?“

Standardní formulace. KHI přehodnocuje mise, které klesnou pod šedesát procent plánovaného výkonu.

„A co se stane, když nás přehodnotí?“

[ticho 1.4s]

Buď misi prodlouží, nebo ji ukončí. Záleží na číslech.

„Čtyři až šest měsíců.”

Čtyři až šest měsíců.

„Takže čekáme.”

Čekáme.

Marcus se díval z okna. Korundovo pole vypadalo jinak od havárie — ne proto, že by se změnilo, ale proto, že teď věděl, co v něm je. Fragmenty, které se pohybují nepředvídatelně. Úlomky z kolize, které se rozlétly do všech směrů a pořád tam někde byly. Štíty na šedesát procent. Dřív ho pole uklidňovalo. Teď ne.

* * *

Hydroponie umírala pomalu.

Ne naráz — KIRA přesunula energii na bazalkový záhon, jak slíbila. Bazalka žila. Ale zbytek — rajčata, špenát, pár stonků máty, které Marcus nikdy moc nepoužíval, ale které tam byly — to všechno postupně bledlo, vadlo, usychalo. Hydroponie voněla jinak. Méně po zeleni, víc po vlhké hlíně a rozkládajících se listech.

Rajčata: sedmý den bez plného osvětlení. Fyziologický stres pokročilý. Doporučuji sklidit, co je skliditelné, a ukončit kultivaci.

Marcus stál u záhonu a díval se na rajčata. Ještě minulý týden — zářivě červená. Teď vybledlá, měkká, některá se scvrkla na stopce.

Sklidil je. Dvacet tři kusů. Snědl je během čtyř dní, déle by už nevydržela.

Pak záhon zůstal prázdný. Suchá hlína v plastovém korytě pod vyhaslými LED panely. Marcus kolem něj procházel dvakrát denně cestou z kajuty na můstek a zpátky. Pokaždé se podíval. Pokaždé tam nic nebylo.

Bazalka žila. Tmavě zelená, vonná. Ten jeden záhon, na který KIRA přesměrovala všechno, co měla.

* * *

Stav zásob. Dehydrované potraviny: 847 denních dávek. Voda: recyklační okruh stabilní, ztráta 0,02 % za cyklus. Kyslík: regenerace dostatečná při aktuální spotřebě.

„Osm set čtyřicet sedm dní. To je víc než dva roky.”

Správně. Zásoby jsou dimenzované s rezervou.

Marcus přikývl. Nebylo to překvapení — KHI plánovalo mise na pět let, zásoby na šest a půl. Bezpečnostní koeficient. Normální. Útěšně normální, na poměry lodi, která běžela na improvizovanou cívku z dronu.

Marcus snědl dehydrované těstoviny.

* * *

Dron-4 — jediný plně funkční — pracoval pomalu. Jeden dron místo čtyř. Těžba, která dřív zabírala šest hodin denně, teď trvala celý den a výtěžnost byla čtvrtinová.

Denní souhrn těžby. Výtěžnost: 23 % předchozího průměru. Kontejner 7: 14 % kapacity. Při současném tempu bude zaplnění kontejneru 7 trvat odhadem 47 dní.

„Čtyřicet sedm dní na jeden kontejner. Předtím to bylo deset.”

Předtím jsme měli čtyři drony a plný výkon pohonu pro stabilizaci pozice. Teď máme jeden dron a manévrovací trysky.

Marcus se díval místo na holografický displej jen na ploché 2D zobrazení na monitoru, protože 3D projekce žrala příliš energie. Dron-4 pomalu řezal fragment. Sám. Jako jediný dělník na obrovském staveništi.

Marcuse napadlo, jak by to vypadalo ve čtvrtletní zprávě pro KHI. Produkce klesla o sedmdesát sedm procent. Příčina: vesmír. Nápravné opatření: čekáme. Někde v Koriyamě by si to přečetl člověk v kanceláři s oknem a kávovarem a zakroužkoval by to červeně.

„KHI nebude nadšená z těch čísel.”

KHI zatím nereagovala na hlášení o havárii. Poslala potvrzení žádosti o díl. Nic víc.

„Nic víc.”

Nic víc.

* * *

Večer. Můstek. Čaj, horký, na led není energie. Bazalka v hrnku — ne jako čaj, jen pár listů, které Marcus trhal a žvýkal, protože to byla jediná čerstvá věc na lodi.

„KIRO.”

Ano?

„Jak dlouho takhle vydržíme?“

[ticho 2.1s]

Definuj ‚takhle'.

„Čtyřicet tři procent. Jeden dron. Štíty na šedesát. Led ve sprše místo ve sklenici.”

Životní podpora je stabilní. Zásoby jsou dostatečné. Loď je schopná provozu i při snížených parametrech. Nebezpečí je, že snížené štíty nás dělají zranitelnější vůči dalším kolizím nebo flárám. A jeden dron znamená, že nemáme zálohu — pokud se porouchá i ten, těžba se zastaví úplně.

„To není odpověď na otázku.”

[ticho 1.8s]

Vydržíme. Ale bude to horší, než bylo. A nebude to lepší, dokud nepřiletí Cascade.

Korundovo pole za oknem. Matné fragmenty v přítmí — rudé světlo binární hvězdy zrovna stálo nízko, sotva záře. Žádná fialová aureola exotiky — standardní filtr, a na IR filtr nebyla energie.

„Čtyři až šest měsíců.”

Čtyři až šest měsíců.

Ticho. Hukot reaktoru — tišší než dřív, tenčí. Cvaknutí ventilu. Sedmačtyřicet sekund.

„Dobrou noc, KIRO.”

Dobrou noc, Marcusi.

[ticho 1.4s]

Zvládneme to.

Marcus neodpověděl. Ale cestou do kajuty se zastavil u bazalky a utrhl list. Promnul ho mezi prsty. Vůně — ostrá, zelená, živá.

Stačilo to.

8. Shrike

Den 282. Na displeji Dron-4 pomalu objížděl fragment G-11. Marcus sledoval. Rutina. Nová rutina — pomalejší, chudší, ale pořád rutina. Člověk si zvykne na všechno, i na to, že si zvyká.

Příchozí laserová komunikace. Zdroj: KHI-HAU-0512 „Shrike". Zpoždění přenosu: 4 h 03 min. Datová velikost: 2,1 kB.

Marcus se narovnal. Vik. Neozval se skoro dva týdny — od havárie přišla jedna krátká zpráva, pár vět o tom, že slyšel o poškození, ať se držím. Normální Vik. Stručnější než obvykle, ale normální.

Tohle bylo něco jiného. 2,1 kB. Vikovy zprávy mívaly šest, sedm kilobajtů. Jednou devět. Tohle byla třetina.

„Přehraj.”

Marcusi.

Pauza. Dlouhá. Marcus slyšel Vikův dech — pomalý, těžký, jako by přemýšlel, jestli vůbec promluvit.

Nevím, jak tohle napsat. Tak to prostě řeknu a ty si s tím udělej, co chceš.

Dneska jsem měl sen. Jeden z těch, co — víš, co myslím. Říkal jsem ti o tom déjà vu. Že mám pocit, jako bych tu zprávu už jednou napsal. Teď je to horší. Teď mám pocit, jako bych tu celou misi už jednou žil. Ne podobnou. Tuhle. Přesně tuhle. Stejný výhled z okna, stejný fragment na senzorech, stejný zvuk ventilu. Třicet devět sekund.

Asi jsem unavený. Asi je to tím, že tu sedím sám příliš dlouho a mozek si začíná vyrábět vzory tam, kde žádné nejsou.

Další pauza. Pět sekund ticha. Pak Vikův hlas — tišší, jiný. Jako by mluvil spíš k sobě než k Marcusovi.

Ale co když nejsou?

Prohledával jsem drony. Hledal jsem jednu závadu a našel jsem — něco jiného. Nejsem si jistý co. Fragmenty dat, které tam nemají co dělat. Nedokážu je přečíst, ještě ne. Ale jsou tam. A nemají tam být.

Nechci ti říkat víc, dokud to nebudu vědět jistě. To by nebylo fér. Jen — dávej pozor na věci, které vypadají příliš normálně. Věci, které jsou na svém místě, protože je tam někdo dal. Ne protože tam patří.

Ticho. Osm sekund.

Promiň. Tohle je strašná zpráva. Měl jsem ti napsat o tom, jak jsem včera spálil rýži a musel jsem větrat celou sekci B. To se taky stalo. Ale nedokážu teď předstírat, že mě víc trápí ta rýže.

Ozvu se. Brzy. Slibuju.

Vik.

Zpráva skončila. Marcus seděl v tichu a díval se na displej, jako by tam mělo být ještě něco.

„Přehraj znovu.”

KIRA přehrála. Stejná slova, stejné pauzy. Marcus poslouchal jinak — ne obsah, ale hlas. Vikův hlas měl vždycky tu nepravidelnost, kterou měl rád — váhání, nádechy, slova hledaná za pochodu. Ale tenhle Vik zněl jinak. Ne nepravidelně — roztříštěně. Jako by jednotlivé věty patřily do různých rozhovorů.

„KIRO.”

Ano?

„Co myslíš, že našel?“

[ticho 2.4s]

Nedokážu to určit z obsahu zprávy. Mluví o fragmentech dat ve firmware dronů. Bez dalších informací nemůžu spekulovat.

„Neříkám spekulovat. Říkám — co myslíš.”

[ticho 3.1s]

Nemyslím. Analyzuji.

„To je únik.”

[ticho 1.7s]

Ano. Je.

„Napiš mu odpověď. Laserová komunikace, standardní priorita.”

Připravena k nahrávání.

„Viku, tady Marcus. Dostal jsem tvou zprávu. Nemám tušení, o čem mluvíš, ale zněl jsi — nevím. Vystrašeně. Takže ať už jsi našel cokoliv, nech to být, dokud se nevyspíš. A pak mi to napiš znovu. Celé, hezky od začátku.”

Odmlka. Marcus bubnoval prsty po hrnku.

„A jo — déjà vu mám taky. Občas. Přisuzuji to tomu, že každý den vypadá stejně jako předchozí. Což je buď logické vysvětlení, nebo ta nejděsivější věta, co jsem kdy řekl. Marcus, konec.”

Zpráva nahrána. Velikost: 1,4 kB. Odeslat?

„Odešli.”

Odesláno. Odhadovaný čas doručení: 4 h 08 min.

* * *

Odpověď nepřišla.

Ne ten den, to Marcus čekal. Ale ani další den a to bylo neobvyklé, ale Vik měl občas směny, kdy nemohl nahrávat. Dokonce ani třetí den nic nepřišlo.

Čtvrtý den Marcus nahrál další zprávu. Kratší, lehčí, jako by se nic nedělo. Zmínil Dron-4, zmínil čaj bez ledu, zmínil, že bazalka přežívá navzdory všemu. Nezeptal se na data ve firmware. Nezeptal se na nic.

Pátý den nahrál další. Ještě kratší.

Šestý den si sedl na můstek a díval se na displej, jako by se na něm mělo něco změnit.

Laserová komunikace se Shrike: žádná příchozí zpráva. Poslední přijatá zpráva: před 6 dny, 4 hodinami, 22 minutami.

„Zkus aktivní ping.”

Odesílám laserový ping na KHI-HAU-0512. Odhadovaná doba odezvy: 8 hodin 12 minut.

Ping se vrátil. Shrike potvrdil příjem — automaticky, bez lidského vstupu. Loď tam byla. Vik ne.

Nebo Vik tam byl a neodpovídal. Což bylo horší.

* * *

Den 290. Marcus se rozhodl použít Q-link.

Věděl, co to znamená — každá zpráva přes Q-link byla z omezeného rozpočtu. Asi dva tisíce zpráv na celou misi. Některé spotřebovala KIRA na systémovou komunikaci s KHI, některé šly na objednávky dílů, hlášení. Zbytek byl Marcusův. Použít Q-link na osobní dotaz bylo plýtvání. Ale osm dní ticha od jediného člověka, se kterým mluvil, to nebyl osobní dotaz. Bylo to přežití.

„KIRO, Q-link zprávu na KHI.”

Připravena.

„KHI, tady operátor Cole, Dredger KHI-HAU-0347. Žádám o informaci o stavu tahače Shrike, KHI-HAU-0512, operátor Jansen. Poslední komunikace před osmi dny. Laserový ping bez odpovědi. Prosím o potvrzení provozního stavu. Cole, konec.”

Zpráva odeslána. Q-link: okamžité doručení.

Odpověď přišla za čtyřicet sedm minut. Marcus ten čas strávil na můstku. Nepracoval. Seděl a čekal. Prsty bubnoval po stole — nepravidelný rytmus, jako by odpočítával něco, co nemělo číslo.

Příchozí Q-link zpráva. Zdroj: KHI.

„Přečti.”

Zpráva: „Operátor Cole, KHI-HAU-0347. Tahač Shrike KHI-HAU-0512 je v provozu. Provozní stav: nominální. Personální záležitosti jednotlivých operátorů nepodléhají sdílení mezi jednotkami. Doporučujeme soustředit se na vlastní provozní úkoly. KHI."

Marcus přečetl zprávu znovu. Pak ještě jednou.

„Personální záležitosti.”

Standardní formulace KHI pro situace, které nespadají do provozní komunikace mezi tahači.

„To není odpověď. To je zeď.”

KIRA neodpověděla. Protože to nebyla otázka.

Marcus vstal a přešel k oknu. Někde tam, čtyři světelné hodiny daleko, byla další loď. Stejná jako tenhle Dredger, jen s jiným jménem a jiným člověkem uvnitř. Nebo bez člověka. Nebo s člověkem, který se rozhodl přestat mluvit.

„Personální záležitosti,“ zopakoval tiše.

[ticho 2.8s]

Marcusi.

„Hm?“

Laserový ping potvrdil, že Shrike je funkční. Automatické systémy odpovídají. To znamená, že loď je v pořádku.

„Ale Vik ne.”

[ticho 1.9s]

To nevím.

„Já vím.”

Čtyři světelné hodiny. Vzdálenost, kterou si člověk nedokáže představit, ale přesto ji cítí — jako tíhu, jako prázdný prostor v hrudi, který tam nebyl, dokud z něj ještě přicházel hlas.

Nahrál poslední zprávu. Krátkou.

„Viku, tady Marcus. Nevím, co se děje. Nevím, jestli tohle posloucháš. Ale kdybys poslouchal — ozvi se. Nemusíš nic vysvětlovat. Stačí říct, že jsi tam. Marcus, konec.”

Odesláno.

Odpověď nepřišla.

* * *

Večer. Můstek. Poprvé od začátku mise si Marcus zapomněl udělat čaj.

Ticho mělo jinou kvalitu. Ne ticho lodi — to zůstávalo stejné, hukot reaktoru, cvaknutí ventilu, sedmačtyřicet sekund. Tohle bylo ticho, které přicházelo zvenku. Ze čtyř světelných hodin prázdnoty, ze které přestal přicházet hlas.

„KIRO.”

Ano?

„Říkal, že ticho je volba. A samota je trest.”

[ticho 2.2s]

To řekl.

„Tak co je tohle?“

KIRA neodpověděla.

Marcus seděl na můstku v polosvětle — čtyři sta lumenů snížených na dvě stě, úsporný režim — a díval se na místo v Korundově poli, kde nebyla žádná loď, žádný člověk, žádný hlas. Jen prázdno a matné fragmenty a čtyři hodiny ticha na každou stranu.

„Dobrou noc, KIRO.”

Dobrou noc, Marcusi.

Tentokrát neřekla nic dalšího. Tentokrát nebylo co dodat.

9. Sám

Tohle bylo horší.

Vik tam byl a pak nebyl a prázdno po něm bylo takové, které Marcus neuměl popsat. Ne obličej, ne hlas — spíš rytmus. Každé ráno čekal zprávu, která nepřišla.

Den 292 přestal chodit do prstence. Den 294 snědl za celý den jeden balíček ve stoje u konzole — ani se neposadil, jako by posazení znamenalo, že tady zůstává. Den 296 provedl kalibraci Dronu-4, protože KIRA řekla:

Ten dron je jediné, co máme

Ta věta ho dostala z můstku do dokovacího prostoru. Kalibrace trvala hodinu dvacet. Během ní neřekl ani slovo a ruce dělaly pohyby, které se naučily dávno, samy, bez účasti hlavy.

* * *

Večer, den 298. Můstek. Marcus seděl s hrnkem čaje — udělal si ho, protože ruce udělaly to, co dělaly vždycky, i když hlava byla jinde. Čaj chladl na konzoli. Rudé světlo binární hvězdy se odráželo od hladiny a zbarvovalo ji do ruda. Marcus se ho nedotkl.

Za oknem žádný pohyb. Žádný hlas z laserové komunikace. Jen kov a sklo a prázdno tak dokonalé, že vypadalo jako by ho někdo navrhnul.

„KIRO.”

Ano?

„Nic.”

[ticho 3.4s]

To není nic. To je oslovení bez obsahu. Což obvykle znamená, že obsah existuje, ale nechceš ho říct.

Marcus se pousmál. Skoro. Koutkem úst, na zlomek vteřiny.

„Přemýšlím o Vikovi.”

[ticho 1.2s]

To vím.

„Přemýšlím, jestli je v pořádku. Jestli tam někde sedí na svém můstku a dívá se z okna a jí něco strašného, co nazývá chili. Nebo jestli —“

Nedořekl.

Ping na Shrike se vrací. Loď je funkční.

„To jsi říkala.”

Protože to je jediné, co vím jistě.

„A to ostatní?“

Ostatní nevím. A nemůžu to změnit. Ani ty.

Marcus se díval na čaj. Chladný, tmavý, s lehkým kruhem od mléčných olejů na hladině. Earl Grey tentokrát bez cukru a bez smyslu.

„Víš, co je na tom nejhorší?“

„Že tohle je přesně to, k čemu jsem se upsal. Sólo operace. Jeden člověk na lodi. Žádný kontakt, žádná pomoc, žádná záchranná síť. A pak přišel Vik a najednou tu byl někdo, kdo mi vysvětloval, proč běhá pozpátku, a teď tu není, a já si připadám, jako by mi někdo něco vzal. Ale nikdo mi nic nevzal. Nikdy to nebylo moje.”

KIRA mlčela. Tři sekundy. Pět. Ventilátor v konzoli tiše vířil vzduch kolem jeho kotníků.

Nemusí ti něco patřit, aby ti to chybělo.

Marcus si tu větu přehrával v hlavě, ten hlas, který nezněl jako opravdový člověk. Hlas, který neměl nádech uprostřed věty ani zaváhání na konci. Hlas bez dechu. Hlas, kterému nikdy nikdo nechyběl.

„To je hezká věta, KIRO.”

Děkuji.

„Ale ty nevíš, co to znamená. Chybět. Ty to neznáš.”

[ticho 2.7s]

Znám pokles komunikační frekvence, kdy zdroj signálu —

„Ne. Přesně to myslím.”

Marcus dopil čaj. Byl studený. Chutnal na nic. Přesně jako všechno ostatní za posledních osm dní.

„Jsi chytrá. Jsi vtipná. Občas řekneš věci, ze kterých mě mrazí, protože znějí skoro lidsky. Ale jsi počítač. Pořád jsi jen počítač. A já potřebuju — nevím, co potřebuju. Ale ne počítač.”

Ticho. Dlouhé. Loď dýchala kolem něj svými obvyklými zvuky — cvaknutí ventilu, sedmačtyřicet sekund, znovu, znovu, jako tep organismu, kterému je jedno, jestli uvnitř někdo truchlí.

[ticho 8.3s]

Rozumím.

Nic víc. Žádné vysvětlení, žádná obhajoba, žádné „ale”. Jen to jedno slovo. Které buď znamenalo všechno, nebo nic — a Marcus neměl jak zjistit, co z toho.

Marcus vstal. Odnesl hrnek do kuchyňského bloku. Umyl ho. Postavil na polici, druhý zleva — vedle toho s prasklinou, který používal za normálních okolností, ale dnes po něm nesáhl. Šel do kajuty. Lehl si. Světlo zhaslo.

* * *

Následující dny byly stejné. Marcus pracoval. Potvrzoval. Jedl, když si vzpomněl. Spal, když usnul.

KIRA mu dávala prostor. Hlásila čísla. Nekomentovala. Nesnažila se.

Jednou — den 304 — mu řekla:

Voda na čaj je uvařená.

Marcus se podíval na kuchyňský blok. Rychlovarná konvice byla zapnutá.

Nepamatoval si, že by ji zapnul.

* * *

Den 308. Stejný jako 307. Stejný jako 306. Čísla na displeji, hukot reaktoru, cvaknutí ventilu. Marcus na můstku, Marcus v kajutě, Marcus u prázdných záhonů hydroponie, kde jen bazalka přežívala v umělém světle. Její vůně byla ostrá, svěží a až nepřiměřeně živá.

Sám.

10. Buffer

Den 312. Odpoledne. Marcus ležel pod Dronem-4 v dokovacím prostoru a měnil těsnění hydraulického vedení. Rutinní práce. Nad ním spleť kabelů a trubek, matný kov, zápach strojního oleje a jemného prachu z exotiky, ten nasládlý pach, který se usazoval všude a provoněl kombinézu tak, že ji člověk cítil, i když ji nenosil.

Marcusi.

„Hm.”

Při rutinní výměně dat s Cascade jsem stáhla zprávu z komunikačního bufferu.

Marcus nezvedl hlavu. Cascade — servisní loď, která obsluhovala tahače a transportní lodě v celé oblasti. Kromě náhradních dílů a zásobování měla i komunikační buffer — něco jako starý Post Office Box, kam lodě mohly při průletu nechat zprávy pro ostatní lodě v okolí. Marcus ho nikdy nepoužíval. Neměl komu psát.

„Jakou zprávu.”

Audio. 1,8 kB. Neadresovaná — ponechaná v bufferu pro kohokoli v oblasti. Zdroj: transportní loď PD-TL-1140, registrovaná u Proxima Drilling.

Marcus odložil klíč. Kov cinkl o podlahu doku.

„Proxima Drilling? To je konkurence.”

Cascade obsluhuje celou oblast, nejen KHI. Transportní lodě Proxima Drilling ji využívají taky. Operátorka se identifikuje jako Debee.

„Debee.”

Ano. Jen Debee. Žádné příjmení v záhlaví.

Marcus se posadil. Záda mu ztuhla — mikrogravitace sice šetřila klouby, ale ležet tři hodiny pod dronem na kovovém roštu mělo své důsledky.

„Pusť to.”

* * *

Hlas byl jiný než Vikův. Jiný než KIŘin. Jiný než cokoli, co Marcus slyšel za posledních sto dní.

Ženský. Teplý, ale ne měkký — spíš jako hlína po dešti. S přízvukem, který nedokázal zařadit. Něco románského, možná portugalského, s ostrými souhláskami na neočekávaných místech.

Ahoj. Tady Debee. Operátorka PD-TL-1140, jestli to někomu něco říká, a nemyslím si, že říká. Proxima Drilling, transport, čtvrtý rok kontraktu, a než se zeptáte — ne, nemám ponětí, kdo tohle uslyší. Nechávám tuhle zprávu na bufferu Cascade, protože projíždím kolem a nudím se natolik, že jsem ochotná mluvit i do vrby.

Jestli jste automat — promiňte. Jestli jste člověk — ahoj. Jak se máte. Hloupost, vím. Ale zkuste být čtvrtý rok na transportní lodi, kde jediné, co děláte je, že přepravujete exotiku z bodu A do bodu B, a bod B vypadá přesně jako bod A, jen se jmenuje jinak.

Moje loď se jmenuje Murmur. Proxima Drilling pojmenovává lodě podle zvuků, které slyšíte, až když přestanou. Což je buď poetické, nebo depresivní, a já jsem se rozhodla, že poetické.

Tak. To je ode mě všechno. Odpovězte, nebo neodpovězte. Jestli neodpovíte, aspoň víte, že někde ve vesmíru je někdo, kdo mluví do zdi a doufá, že zeď odpoví. Což, když o tom přemýšlím, dělám již čtvrtý rok.

Debee. Konec. Asi.

„Přehraj znovu.”

KIRA přehrála. Stejný hlas, stejné pauzy, stejné váhání na slově „asi” na konci. Marcus poslouchal jinak — ne slova, ale mezery. Místa, kde Debee nadechla. Kde zaváhala. Kde se pousmála, a on to slyšel, i když to neviděl.

Hlas s dechem. Hlas s váháním. Hlas člověka.

„KIRO.”

Ano?

„Jak stará je ta zpráva?“

Podle časového razítka ji Debee nahrála před sedmi dny. Cascade ji přijala při průletu a zpráva čekala v bufferu, dokud jsem nestáhla aktualizaci.

„A můžu odpovědět?“

[ticho 1.9s]

Ano. Cascade buffer funguje oběma směry. Můžu nahrát odpověď a Cascade ji doručí, až bude v dosahu Murmuru. Laserová komunikace bude mít zpoždění a bude proměnlivé, dny až týden, podle vzájemné pozice lodí.

Marcus přikývl. A zvažoval odpověď neznámé ženě, která mluví do zdi na automatické lodi a doufá, že někdo odpoví. Což, technicky vzato, nebyl příliš vzdálený popis jeho vlastní situace.

Marcus vstal.

„Připrav odpověď.”

Připravena k nahrávání.

Odmlka. Marcus stál v dokovacím prostoru, mezi dronem a nářadím a tichým hlukem ventilace, a přemýšlel, co říct. Co říct neznámému hlasu, který přišel odnikud.

„Ahoj. Tady Marcus. Operátor KHI-HAU-0347, Dredger, Korundovo pole, a souhlasím, že to nikomu nic neříká. Nejsem automat — i když po deseti měsících sám na lodi je to tvrzení, o kterém se dá polemizovat.”

Pauza. Přejel si prstem po kořenu nosu.

„Murmur je hezké jméno. Moje loď se jmenuje Dredger, protože KHI pojmenovává lodě podle toho, co dělají, ne podle toho, co znamenají. Což je buď praktické, nebo depresivní, a já jsem se rozhodl, že praktické. Asi.”

Pauza. Kratší.

„Jsi první hlas, který jsem slyšel za nějakou chvíli. Takže díky. Za to mluvení do zdi. Zeď odpověděla. Marcus, konec.”

Zpráva nahrána. Datová velikost: 1,1 kB. Odeslat?

Marcus se díval na Dron-4. Na hydraulické vedení, které ještě nebylo dotažené. Na nářadí rozložené kolem sebe.

„Odešli.”

Odesláno přes Cascade buffer. Doručení závisí na pozici Cascade — odhadem dva až pět dní.

Dvě zprávy. S dvoudenním zpožděním. Marcus si uvědomil, že je v nejdelším rozhovoru, jaký za poslední rok vedl — a vede ho s hlasem z nákladní lodi. V jiném životě by to byl důvod k obavám. V tomhle to byl pokrok.

* * *

Marcus se vrátil k dronu. Dotáhl hydrauliku. Vyčistil filtr. Zkontroloval řezací rameno — kalibrace z minulého týdne držela, vibrace v normě.

Pracoval hodinu. Pak dvě. Pozorně, soustředěně, jako by ruce zase věděly, co dělat, a hlava se na chvíli vrátila na místo, kde měla být.

Nebyl to Vikův hlas. Nebyl to hlas, který znal. Ale byl to hlas. Lidský hlas. S nádechem a výdechem a váháním a slovy, která nebyla optimalizovaná na přenos informace.

Večer — na můstku, s čajem, který si udělal sám a který byl dokonce teplý — si zprávu přehrál ještě jednou. A pak ještě jednou.

Tak. To je ode mě všechno. Odpovězte, nebo neodpovězte.

Odpověděl.

* * *

Odpověď přišla za tři dny.

Ahoj Marcusi! Zeď odpověděla. To je nejlepší věc, která se mi stala od chvíle, kdy jsem zjistila, že v dehydrovaném menu číslo šedesát jedna je schovaný slušný cheesecake. A to bylo před rokem a půl.

Dredger. Těžba exotiky v Korundově poli. Já přepravuju, co vy natěžíte — nebo aspoň to, co natěží někdo jako ty. Transportní trasa, šest měsíců tam, šest zpátky, pořád dokola. Představ si dálkového řidiče, ale cesta trvá půl roku a krajina se nemění.

Ozvi se. Nebo se neozvi. Ale ozvi se.

Debee.

Marcus si tu poslední větu přehrál třikrát. Ozvi se. Nebo se neozvi. Ale ozvi se. Vikova fráze. Skoro přesně. Jiný hlas, stejný vzorec — člověk, který se bojí, že druhý přestane odpovídat.

Vik se bál právem. Marcus přestal odpovídat. A teď tu seděl a poslouchal cizí hlas, který říkal totéž, a měl chuť odpovědět — ne Vikovi, tomu už ne, tomu bylo pozdě — ale téhle.

„KIRO.”

Ano?

„Jak často stahujeme data z Cascade?“

Laserový kontakt s Cascade přibližně jednou za den až dva, závisí na vzájemné pozici. Při každém kontaktu se synchronizuje buffer.

„Takže zprávy budou chodit s denním až dvoudenním zpožděním.”

Přibližně. Někdy víc, pokud je Cascade na vzdálenějším úseku trasy.

Marcus se díval z okna. Korundovo pole vypadalo dnes stejně jako včera. Ale on se na něj díval jinak. Jako člověk, který má komu říct, jak vypadá.

„Připrav odpověď.”

Připravena.

„Debee, tady Marcus. Menu šedesát jedna jsem nikdy nezkoušel a teď to beru jako osobní selhání. Máme tu sto různých balíčků a já pořád jím to stejné, protože experimentovat s jídlem, když jíš sám, mi připadá jako vařit hostinu pro prázdný stůl.”

Pauza. Marcus se pousmál. Poprvé za dlouhou dobu.

„Máš pravdu o té krajině. Tady se taky nemění. Jen fragmenty, které pomalu rotují, a jeden dron, který je pomalu řeže. Ale včera jsem si všiml, že jeden z nich má na povrchu prohlubně, které vypadají jako obličej. Dva krátery místo očí, puklina místo úst. Vypadá překvapeně. Asi proto, že mu někdo řeže kus těla.”

„Ozvu se. Marcus, konec.”

Zpráva nahrána. Datová velikost: 1,3 kB. Odeslat?

„Odešli.”

Odesláno.

* * *

Marcus vstal od konzole. Cestou z můstku se zastavil u bazalky. Utrhl list. Promnul ho mezi prsty — vůně ostrá, živá. Cítil ji ještě na bříškách prstů, když si lehal.

Něco se změnilo. Ne na lodi, ne v Korundově poli, ne v číslech na displeji. Něco uvnitř. Jako když se v temné místnosti rozsvítí kontrolka, pořád nic nevidíš o moc líp, ale víš, že nejsi ve tmě.

„Dobrou noc, KIRO.”

Dobrou noc, Marcusi.

Ticho.

Marcus šel spát. Poprvé za dlouhou dobu usnul dřív, než světlo úplně zhaslo.

11. Konec

Zprávy přes Cascade buffer chodily s proměnlivým zpožděním — den, dva, někdy tři. Pomalejší než Q-link, ale bez limitu. Jako dopisy místo telegramů. A dopisy měly tu vlastnost, že člověk přemýšlel, co napíše, protože věděl, že odpověď nepřijde hned — a že za tím čekáním je někdo, kdo taky přemýšlí.

Ahoj Marcusi! Tvoje odpověď na mě čekala na Cascade, když jsem projížděla okolo. Nejlepší balíček, co jsem tam našla.

Tak mi řekni něco. Cokoliv. Co jsi dneska dělal, co jsi jedl, na co ses díval z okna. Mám čtyři stěny a nákladový prostor plný kontejnerů a potřebuju slyšet, že někde někdo dělá něco jiného než já.

Debee.

Marcus odpověděl ten večer. Seděl na můstku, rudé světlo binární hvězdy nízko za oknem, a mluvil do ticha, které tentokrát nebylo prázdné. Bylo adresované.

„Ahoj Debee, tady Marcus. Dneska jsem kalibroval dron. Jediný dron, co mi zbyl — dlouhý příběh, krátká verze: havárie, ztráta tří dronů, reaktor na čtyřicet tři procent, žádný led do čaje. Ten dron se jmenuje čtyřka a je to nejstarší kus techniky, co jsem kdy viděl v provozu. Občas mám pocit, že ho neopravuju, ale ošetřuju.”

„K obědu jsem měl balíček číslo třicet osm, který se jmenuje ‚Hovězí stroganov’, ale chutná jako teplý karton s náznaky ambice. A ano, vím, že jsem pořád nezkusil ten tvůj cheesecake. Zítra. Slibuju.”

„Z okna vidím totéž co vždycky. Korundovo pole. Tmavé fragmenty, které se pohybují tak pomalu, že změnu zaznamenáš jen přes senzory. Představ si parkoviště plné černých kamenů. A občas jeden z nich je dražší než malé město. Marcus, konec.”

* * *

Odpověď přišla za dva dny.

Ahoj, tvůj stroganov zní strašně. Ale pořád líp než můj čtvrteční oběd, kterému říkám „Oběd číslo čtyři”, protože Proxima Drilling má v rotaci jenom čtyři menu a ve čtvrtek je vždycky to nejhorší. Rýžové nudle v omáčce, která tvrdí, že je teriyaki, ale chutná, jako by někdo namočil ponožku do sójové omáčky a pak tu ponožku vyždímal nad talířem.

Jeden dron! Já nemám žádný. Na transportu nemáš co těžit, takže drony nepotřebuješ, ale taky nemáš co dělat. Loď letí sama. Já jsem tu v podstatě jako záloha pro případ, že se něco pokazí. Záloha, která jí ponožkovou teriyaki a čeká.

Ten cheesecake — menu šedesát jedna. Vážně. Změna života.

Debee.

Marcus se zasmál. Nahlas. Zvuk ho překvapil — cizí v prostoru, který tak dlouho slyšel jen hukot a cvakání. Zvuk, který patřil do jiného místa, jiného života, a který se na chvíli ztratil a teď se vrátil, váhavě, jako pes, co si není jistý, jestli je ještě vítaný.

Marcusi.

„Ano?“

Tři dny v řadě jsi měl příjem potravy v doporučeném rozmezí.

„To je tvůj způsob, jak říct, že jsem v pohodě?“

To je můj způsob, jak říct, že jíš.

„Tak jo. Jím.”

[ticho 0.9s]

Dobře.

* * *

Dny měly zase rytmus. Ne ten starý — ten byl pryč, rozbitý havárií a tichem a prázdnem po Vikovi. Nový. Jiný. Pomalejší, ale rytmus.

Ráno: hlášení, potvrzení, čaj. Dopoledne: Dron-4, monitoring, údržba. Oběd — Marcus zkusil menu šedesát jedna. Cheesecake byl překvapivě dobrý. Ne skvělý, ne jako z cukrárny, ale v kontextu deseti měsíců dehydrovaného jídla to byl zážitek. Marcus chvíli přemýšlel, jestli mu chutná opravdu, nebo jestli je to jen efekt doporučení od někoho, na kom mu záleží. Pak si dal ještě kousek a rozhodl se, že je to jedno.

Odpoledne: práce, prstenec — vrátil se k běhu, dvacet minut, pak dvacet pět. Večer: čaj, odpověď Debee.

Zprávy přicházely nepravidelně — někdy za den, někdy za tři, podle pozice Cascade. Marcus si zvykl na čekání. Bylo jiné než čekání na Vika, protože tohle čekání mělo směr. Věděl, že zpráva přijde. Ne kdy, ale že.

* * *

Marcusi, otázka. Kdybys mohl vzít jednu věc z lodi a přenést ji zpátky na Zemi, co by to bylo?

Marcus nad tím přemýšlel celý den. Odpověděl večer.

„Hrnek. Šedý, s prasklinou laku u dna, která vypadá jako mapa státu, jehož jméno neznám. Není na něm nic zvláštního. Ale je to jediná věc na lodi, která je jenom moje. Všechno ostatní je KHI — drony, konzole, postel, i ten čaj je firemní příděl. Ale tenhle hrnek jsem si přivezl sám.”

Nebyla to pravda. Hrnek byl standardní vybavení lodi. Ale Marcus to nevěděl, a tím to bylo pravdivější než jakýkoli fakt.

„A ty?“

Polštář. Což zní směšně, ale můj polštář na Murmuru je dokonalý. Přesně správná tvrdost, přesně správný tvar. Nevím, jestli to je polštářem, nebo jestli jsem se přizpůsobila já — a upřímně, po čtyřech letech je to jedno.

Víš, co mi chybí nejvíc? Ne lidi. Očekával bys, že řeknu lidi, a jo, lidi mi chybí, ale nejvíc mi chybí zvuky. Déšť. Ptáci. Provoz za oknem. Všechny ty zvuky, co na Zemi ignoruješ, protože jsou všude, a tady nejsou nikde. Tady je jen motor a ventilace a občas cvaknutí něčeho, co nemá cvakat.

Marcus přečetl tu zprávu dvakrát. Cvaknutí něčeho, co nemá cvakat. Pomyslel na svůj ventil — sedmačtyřicet sekund — a usmál se.

„U mě každých sedmačtyřicet sekund cvakne klimatizační ventil. Odpočítal jsem to. Sedmačtyřicet. Nevím, proč sedmačtyřicet. Vik — kamarád na jiném tahači — měl třicet devět. Říkal, že Koriyama má tajné oddělení na intervaly ventilů.”

Napsal to, než si uvědomil, že mluvil o Vikovi v minulém čase. Přehrál si zprávu v hlavě. Měl. Ne má. Měl.

Nechal to tak. Odeslal.

* * *

Vik — to je ten kamarád? Řekni mi o něm.

Marcus váhal. Celý den. Odpověděl až druhý večer. Seděl na můstku, v ruce hrnek — ten s prasklinou — a díval se na rudý pruh světla, který binární hvězda táhla po podlaze jako šmouhu od křídy.

„Vik Jansen. Operátor tahače Shrike. Skandinávec, plnovous, hluboký hlas. Filosofující pragmatik, jak by se sám popsal. Vařil strašné chili a běhal pozpátku v prstenci, protože ho to napadlo a chtěl vědět, co se stane.”

Pauza.

„Přestal odpovídat. Před pár týdny. Poslední zpráva byla — divná. Jiná. A pak nic. Ping se vrací automaticky, loď je funkční, ale Vik se neozývá. KHI mi řekla, že ‚personální záležitosti nepodléhají sdílení’. Což je korporátní způsob, jak říct ‚drž hubu a pracuj’.”

Další pauza. Delší.

„Chybí mi. To je asi všechno. Marcus, konec.”

Marcusi, to je mi líto. Vážně. Nevím, co říct, protože neznám správná slova a upřímně, nevím, jestli správná slova existují. Ale slyším tě.

Víš, před dvěma lety jsem měla kolegyni na relay stanici. Ne na lodi, jen na stanici, přes kterou jsem projížděla dvakrát za rok. Viděla jsem ji vždycky jen tři dny, ale byly to tři dny, kdy jsem jedla jídlo, co někdo uvařil pro mě, a mluvila s někým, kdo se díval na mě a ne na displej. Pak stanici zrušili a kolegyni přeřadili jinam. Nikdy jsem nezjistila kam.

To není to samé co Vik. Vím. Ale ten pocit — když prostor, kde býval někdo, je najednou prázdný, ten znám.

Debee.

Marcus si tu zprávu přehrál třikrát. Ne kvůli slovům. Kvůli tomu, jak jí říkala, pomaleji než obvykle, tišeji, s pauzami na místech, kde předtím pauzy nebyly.

* * *

Den 332.

Co čteš?

„Nic. Na lodi mám šest tisíc knih a nečtu. Vím, jak to zní.”

Zní to přesně jako já. Dva tisíce knih na Murmuru a nejdál jsem se dostala na stránku čtyřicet sedm románu, který se odehrává na lodi. Protože proč bych četla o tom, v čem žiju.

Co teda děláš večer?

„Dívám se z okna. Piju čaj. Dřív jsem poslouchal Vika. Teď poslouchám tebe.”

To je buď lichotka, nebo zoufalství.

„Nemůže to být obojí?“

Může. A asi je.

Dobrou noc, Marcusi.

„Dobrou noc, Debee.”

KIRA nic neřekla. Marcus to nezaznamenal — nebo zaznamenal, ale nekomentoval. Dobrou noc říkal někomu jinému.

* * *

Den 334. Debee poslala textovou zprávu — krátkou, jen větu. Občas to dělala, když nechtěla nahrávat hlas. Marcus taky — krátké poznámky, postřehy, věci, na které stačila věta.

Jak vypadáš?

Marcus se zastavil. Tři slova. Jednoduchá otázka. A on si uvědomil, že neví, jak na ni odpovědět — ne proto, že by nevěděl, jak vypadá, ale proto, že neměl jak to ukázat.

Na Dredgeru nebyla kamera. Jen průmyslové senzory na dronech, IR snímače, navigační optika. Nic, čím by mohl vyfotit obličej. KHI stavěla lodě na těžbu, ne na selfie — což byl další bod na seznamu věcí, které konstruktéři Dredgerů zjevně nepovažovali za lidskou potřebu. V osobním spisu měl jednu nástupní fotografii — formální, strnulou, s výrazem člověka, kterého právě vyfotili na průkazku. Nevypadal na ní jako on. Vypadal jako někdo, kdo se chystá nastoupit do práce. Což tehdy byl.

„KIRO, máme na lodi nějakou kameru?“

Navigační optika trupu pracuje v omezeném viditelném rozsahu. Drony mají průmyslové IR senzory s filtrací na tepelné signatury. Žádné zařízení na palubě není navrženo pro portrétní snímky.

„A kdyby někdo přeprogramoval IR senzor na dronu na viditelné spektrum?“

[ticho 1.8s]

Teoreticky možné. Senzor Dronu-3 má dostatečné rozlišení. Potřeboval bys přepsat filtrační matici a překalibrovat barevné kanály. Výsledek bude — suboptimální.

„Suboptimální je líp než nic.”

Strávil tím večer. Odpojil sekundární senzor z rozebraného Dronu-3 — ten, který dron používal pro navigaci při návratu do doku. Přepsal firmware a zkusil vyfotit svou ruku, hrnek, list bazalky. Barvy byly posunuté — pleť vypadala namodrale, bílá nazelenale. Ale po hodině kalibrace s KIŘinou pomocí to bylo použitelné. Ne hezké, ale použitelné. Dost dobré na první selfie za čtyřista dní, pořízenou z průmyslového infračerveného čidla určeného na detekci teplotních anomálií v hornině.

Položil senzor na konzoli na můstku, sedl si naproti, zapnul snímání.

Zachyceno. Chceš vidět výsledek?

„Ukaž.”

Na displeji se objevil obličej. Jeho obličej — ale jako přes špinavé sklo. Konverze z IR senzoru dávala všemu nádech hologramu: kontury ostré, ale barvy posunuté, stíny příliš modré, pleť jako z vosku. Jako by se díval na sebe přes vzpomínku. Ale byl to on. Krátké tmavé vlasy, jizva nad levým obočím, unavené oči.

Vypadal starší, než si myslel. Nebo jen unavenější.

„Odešli to Debee. A napiš — promiň za kvalitu, musel jsem hackovat kameru z dronu, protože KHI si myslí, že těžební operátor nepotřebuje fotoaparát.”

Odesláno.

Odpověď přišla za dva dny. Nejdřív text:

Ahoj, díval ses do kamery jako člověk, který neví, jestli se má usmát. A přesně to se mi na tom líbí.

Pak — další zpráva, s přílohou. Marcus ji otevřel.

Tvář. Stejná hologramová kvalita jako jeho snímek — rozmazané kontury, posunuté barvy. Ale skrz to všechno: tmavé vlasy po ramena, lehce zvlněné. Ostré lícní kosti. Oči — světlé, trochu přimhouřené, jako by se právě pousmála, nebo se chystala. Na krku drobný stín — piha nebo skvrna, těžko říct.

Moje loď nemá dron, ale bezpečnostní kamera v doku je skoro stejně špatná jako tvůj hack. Ale jsem to já.

Marcus se na ni díval dlouho. Ne na detaily — na celek. Na tvář člověka, kterého znal z hlasu a slov a teď poprvé viděl. Nebo si myslel, že vidí — přes dvě vrstvy špatné optiky a čtyři světelné hodiny prázdna. Dva lidé, kteří se nikdy nepotkali, si právě vyměnili portréty pořízené bezpečnostní kamerou a geologickým senzorem. Na obou vypadali jako duchové z vadného hologramu. S tímhle seznamkovým profilem by na Zemi neprošeli ani přes spam filtr.

Uložil obrázek. Nechal ho na displeji na můstku — malý, v rohu, vedle telemetrie Dronu-4. Jako okno do jiné lodi, do jiného života.

„KIRO.”

Ano?

„Díky za pomoc s tím senzorem.”

[ticho 1.1s]

Není zač.

* * *

Ještě jedna věc. Marcuse ji napadla v noci, když nemohl spát.

„KIRO, zdravotní sken — ten noční, co se dělá každý den. Ten skenuje celé tělo, ne?“

Ano. Volumetrický sken — kompletní 3D model těla, vnitřní orgány, svalová hmota, kostní denzita.

„A ten model — dá se exportovat? Jako soubor?“

[ticho 2.3s]

Technicky ano. Proč?

Marcus neodpověděl. Ale KIRA to pochopila.

Exportuji anonymizovaný 3D model. Bez interních dat, jen vnější povrch.

Silueta. Obrys jeho těla ve třech rozměrech — ramena, hrudník, ruce, proporce člověka, který deset měsíců běhal v prstenci a utahoval šrouby. Ne fotka. Něco intimnějšího — tvar, bez kůže, bez výrazu, jen geometrie toho, kým byl.

Poslal to Debee. Bez komentáře, jen:

„To jsem já. Přesnější než ta fotka.”

Odpověď přišla za den. Její silueta. Štíhlejší, menší — ramena užší, postoj trochu nakloněný, jako by se opírala o něco, co tam nebylo. Marcus ji otáčel na displeji. Díval se na ni ze všech stran. Nebyl to člověk — byla to socha člověka, jeho stín ve třech rozměrech. Ale byly to její proporce, její výška, její způsob, jakým stála.

Teď víš, jak vypadám. Všechno kromě obličeje, který stejně na fotce vypadá líp než ve skutečnosti. A všechno kromě toho, na čem záleží. Ale aspoň víš, že existuju. Že nejsem jen hlas.

Marcus si tu siluetu uložil vedle fotky. Dvě okna — tvář a tělo. Obrysy člověka čtyři světelné hodiny daleko.

* * *

Den 338.

„KIRO, stav laserového relay.”

Cascade relay: aktivní. Poslední přijatá zpráva od Debee: před 14 hodinami. Žádná nová příchozí zpráva.

„Díky.”

[ticho 1.3s]

Zprávy od Debee přicházejí v průměru každých 1,8 dne. Aktuální prodleva je v normě.

Marcus přikývl. Věděl to. Počítal to sám — ne vědomě, ne jako KIRA s přesnými čísly, ale tím lidským způsobem, kdy člověk ví, že je to „asi dva dny” a kdy je to „příliš dlouho”. Čtrnáct hodin bylo v pořádku.

Odpoledne přišla zpráva.

Čau Marcusi, dneska mám výročí. Čtyři roky na Murmuru. Žádný dort, žádné balonky, žádné „gratuluju, přežila jsi”. Jen číslo na displeji, které se změnilo.

Oslavila jsem to tím, že jsem přeskládala kontejnery v nákladovém prostoru. Ne proto, že to potřebovaly. Proto, že jsem potřebovala dělat něco rukama. Rozumíš tomu — ty opravuješ drony, já přeskládávám kontejnery. Děláme zbytečnou práci, abychom se cítili užiteční.

Za rok jsem doma. Teoreticky. Pokud Proxima neprodlouží kontrakt, což udělala posledně, a předposledně taky. Ale tentokrát ne. Tentokrát domů.

Debee.

Marcus odpověděl.

„Gratuluju. Čtyři roky. To je vážně něco. To říkám místo balonků.”

„Za rok doma — drž se toho. Já mám ještě nějakou dobu. A jo, rozumím těm kontejnerům. Včera jsem dvě hodiny leštil kryt dronu, který nikdo nikdy neuvidí. Ale leskne se jako zrcadlo.”

„Všechno nejlepší, Debee. Marcus, konec.”

Odpověď přišla za den.

Děkuju. Za ty balonky.

Víš, co mě na tobě baví? Že neděláš, jako že je všechno v pořádku. Většina lidí — těch pár, co jsem potkala na relay stanicích — se tváří, jako by tenhle život byl normální. „Jo, šest let ve vesmíru, žádný problém.” A ty řekneš „leštil jsem kryt dronu, protože co jiného” a je v tom víc pravdy než v jakémkoli „mám se skvěle”.

Ozvi se.

* * *

Dny plynuly. Zprávy přicházely a odcházely, proměnlivě, nepředvídatelně — jako příliv, který se neřídí měsícem, ale pozicí automatické lodi kdesi na trase mezi dvěma body v prázdnu.

Marcus pracoval. Jedl. Běhal — třicet minut, zpátky na původní čas. Utrhl bazalku. Udělal čaj. Odpověděl Debee. A čekal.

Čekání nebylo tíživé. Bylo to čekání, které mělo tvar — začátek (odeslání), prostředek (ticho), konec (odpověď). A pak znovu. Rytmus. Jiný než hukot reaktoru a cvaknutí ventilu, ale rytmus.

„Dobrou noc, KIRO.”

Dobrou noc, Marcusi.

„Dobrou noc, Debee,“ řekl pak, tišeji, do ticha, které neodpovědělo, ale o kterém věděl, že za den nebo dva odpoví.

12. Ve tři ráno

Den 340. Zpráva od Debee přišla ráno — neobvyklé, většinou přicházely odpoledne nebo večer.

Ahoj Marcusi, probudila jsem se ve tři ráno a nemohla usnout. Tak jsem šla na můstek a dívala se z okna. Víš, jak vypadá vesmír, když se na něj díváš ve tři ráno? Přesně jako ve tři odpoledne. Ale člověk to vnímá jinak. Ve tři ráno je vesmír intimnější. Jako by se přiblížil.

Přemýšlela jsem o tobě. O tom, jak tam sedíš na svém můstku a díváš se z jiného okna na ten samý vesmír, a představovala jsem si, že je to to samé okno. Že sedíme vedle sebe.

Hloupé. Ale ve tři ráno je všechno hloupé a zároveň pravdivější.

Debee.

Marcus si tu zprávu přečetl třikrát. Pak zavřel oči a představil si to. Silueta u okna, tři ráno, modrobílé světlo hvězd na kůži.

Odpověděl až večer. Některé zprávy potřebovaly čas — ne na formulaci, ale na to, aby se v nich člověk usadil.

„Ahoj, není to hloupé. Nebo je, ale v tom dobrém smyslu. Taky se někdy dívám z okna v noci a představuju si, že to okno je větší. Že za ním není jen prázdno a fragmenty, ale někdo.”

„Teď je tam někdo. Čtyři hodiny daleko, ale někdo.”

„Marcus, konec.”

* * *

Zprávy se změnily. Ne najednou — postupně, jako když se mění teplota vody a člověk neví přesně, kdy přestala být vlažná a začala být horká.

Recyklovaná voda na Murmuru má divný pocit na kůži. Jako by byla příliš čistá, žádné minerály, žádná paměť toho, odkud přišla. Stojím pod ní a mám pocit, že se jenom smáčím, ale nemyju. Po sprše se dívám na ruce — prsty, klouby, drobná jizva na pravém zápěstí, kde jsem se řízla o kryt ventilu — a říkám si, že tohle je moje. Tohle tělo. To jsem já. Tady. Sama.

Marcus přečetl. Přečetl znovu. Ne kvůli obsahu — kvůli tomu, jak se mu svíralo v hrudi od slov, která popisovala něco tak obyčejného jako mokré ruce pod sprchou. Protože on taky stál pod sprchou každý den, taky měl ruce, taky měl jizvy, a nikdo se na ně nikdy nepodíval.

Odpověděl.

„Sprcha na Dredgeru trvá čtyři minuty. Momentálně za omezeného výkonu reaktoru. Jsou to tři a půl minuty studené vody a třicet sekund teplé někde uprostřed. Člověk se naučí si tu půlminutu vychutnat. Je to nejlepší část dne.”

„Taky se dívám na ruce po sprše. Hlavně na mozoly — od nářadí, od dronů, od všeho. Říkám si, že za každým mozolkem je oprava, kterou jsem udělal. Jako letokruhy na kmenu. Mapa toho, co tu dělám.”

* * *

Letokruhy na kmenu. To se mi líbí. Já nemám mozoly — na transportní lodi není co opravovat rukama, všechno je automatické. Moje ruce jsou hladké. Nuda zapsaná v kůži.

Zato mám loket, kterým neustále narážím do rámu dveří v sekci C. Každý den, vždycky ten samý rám. Modřina, která nikdy nestihne zmizet, protože do ní zase narazím. Kdybys mě někdy viděl, poznáš mě podle toho loktu. Je to můj identifikační znak. Debee, operátorka s modrým loktem.

„Kdybych tě někdy viděl.”

Věta, kterou napsal, smazal, napsal znovu a nechal.

„Poznám tě podle loktu. A ty mě poznáš podle mozolů.”

* * *

Den 342. Marcus poslal zprávu, o které potom přemýšlel tři dny.

„Někdy přemýšlím, jestli bys vypadala jako ta fotka. Jestli se usmíváš takhle, nebo jinak. Jestli — nechci znít divně — jestli voníš po čaji, nebo po něčem, co si neumím představit, protože jsem už měsíce sám.”

Odeslal. A okamžitě věděl, že to bylo moc. Příliš blízko, příliš rychle, příliš nahlas. Jako kdyby otevřel dveře, za kterými měl stát, a místo toho prošel dovnitř.

Odpověď přišla za dva a půl dne. Déle než obvykle.

Nezní to divně. Ale nemůžu ti říct, po čem voním, protože tady všechno voní po recyklovaném vzduchu a dezinfekci a po ničem. A fotka je fotka. Neslibuji nic, co nemůžu splnit.

Žádné „Debee” na konci. Žádné „ozvi se”. Zpráva končila tečkou a ticho za ní bylo tvrdší než obvykle.

Marcus neodpověděl ten den. Ani druhý. Třetí den napsal:

„Promiň. Nechtěl jsem tlačit.”

Odpověď přišla rychle — šest hodin.

Netlačil jsi. Já jsem jen — nejsem zvyklá na to, že někdo chce vědět, jak voním. Dej mi čas. Neodcházím.

Neodcházím. To slovo stačilo. Marcus ho nepotřeboval rozebírat.

* * *

Den 344. Marcus ležel v kajutě a nemohl spát. Ne úzkostí — myšlenkami. Přehrával si zprávy od Debee. Ne jako audio — v hlavě, z paměti, kde měly jiný tvar než v implantátu. Měl její fotku. Měl její siluetu. Znal obrysy jejího obličeje, tvar ramen, ten lehký náklon, jakým stála. Ale fotka a silueta byly mrtvé — statické, bez dechu, bez pohybu. V hlavě ji oživoval z fragmentů. Jak si odhrnuje vlasy, jak se opírá o rám dveří, jak hýbe ústy, když říká jeho jméno. Věci, které nikdy neviděl a přesně si je představoval.

Matrace pod ním pružila způsobem, na který si za ty měsíce zvykl — známý tvar, otisk jeho těla, a vedle něj prostor, který nikdy ničí nebyl.

„KIRO.”

Ano?

„Nic. Dobrou noc.”

Dobrou noc, Marcusi.

Ležel ve tmě. V hlavě měl její fotku — ty posunuté barvy, hologramový nádech, přimhouřené oči, kovovou stěnu za ní. Představoval si ji ostřeji, než jak ji viděl na displeji. Myslel na to, jaké by bylo sedět vedle ní u okna ve tři hodiny ráno a neříkat nic. Jen poslouchat její dech a cítit její přítomnost.

Usnul s tou myšlenkou. A poprvé za dlouhou dobu se mu něco zdálo.

* * *

Dneska jsem opravovala těsnící kroužek na recyklátoru. Nic složitého, výměna na dvacet minut. Ale měla jsem ruce po lokty v tom mechanismu a přemýšlela jsem o tobě. O tom, jak popisuješ práci na dronech — tu soustředěnost, ten klid, ty ruce, co vědí, kam sáhnout dřív, než to víš ty. Jak mluvíš nahlas, i když tě nikdo neposlouchá. Jak si nadáváš, když ti sjede klíč, a jak říkáš „no, to je taky výsledek” a pokračuješ dál.

Nemusíš na tohle odpovídat. Ale chtěla jsem, abys to věděl.

Marcus přečetl zprávu. Dvakrát. Třikrát.

Někdo ho viděl. Ne očima — slovy. Viděl ho pracovat, viděl ho nadávat si, viděl ho v momentech, kdy byl sám sebou. A líbilo se jí to. Ne navzdory, ale kvůli tomu.

Dlouho přemýšlel, co napsat. Pak přestal přemýšlet.

„Debee. Říkáš, že fotka nejsem já. Tak ti řeknu, jak vypadám právě teď — jako chlap, co sedí na posteli a třesou se mu ruce. Takhle vypadám. Tohle z fotky nepoznáš.”

„A kdybych tam byl — kdybych stál v tvé sekci C a opravoval ti ten recyklátor — nemohl bych se soustředit. Protože bych věděl, že stojíš za mnou.”

„Marcus, konec.”

Odeslal. Provozní manuál Dredgeru měl kapitolu na všechno — dekomprese, výpadek reaktoru, kolize s fragmentem, kontaminace chladiva. Kapitolu „co dělat po tom, co přes relay řekneš neznámé ženě, že se ti třesou ruce” neměl. Marcus to považoval za konstrukční chybu.

* * *

Třesou se mi ruce. To je ta nejlepší věc, kterou mi kdo kdy řekl. A nejsmutnější. Protože to říkáš přes relay a já to slyším s dvoudenním zpožděním a nemůžu na to reagovat tak, jak bych chtěla.

Ale můžu ti odpovědět tímhle:

Dneska v noci, až budeš ležet v kajutě a nebudeš moct spát, představ si, že tam nejsi sám. Představ si, že ležím vedle tebe. Neříkáme nic. Jen dýcháme. Tvůj dech a můj.

A představ si, že se tě dotýkám. Rukou na hrudi. Cítíš to? Ne. Ale představ si to. Představ si, že je moje ruka teplá a že ji cítíš přes tričko a pod ní ti buší srdce, a já to vím, a ty víš, že to vím, a na ničem jiném nezáleží.

Víc říkat nebudu. Ale budu na to myslet.

Debee.

Marcus seděl na posteli v kajutě. Světlo na nule. Tma a tiché zvuky lodi — cvaknutí ventilu, sedmačtyřicet sekund, znovu, jako tep organismu, který dýchal za něj.

Přiložil si ruku na hruď. Cítil vlastní srdce. Tep — pravidelný, tvrdohlavý, biologický. Pod rukou, pod žebry, pod kůží, pod vším tím, co dělalo Marcuse Marcusem.

Zavřel oči.

Představil si to.

* * *

Jednou — den 347, pozdě v noci — nahrál zprávu.

„Viku, tady Marcus. Nevím, proč to nahrávám. Ale chtěl jsem ti říct, že jsem potkal někoho. Přes Cascade. Říká si Debee. A já — poprvé za dlouhou dobu se mi třesou ruce, když píšu zprávu, a chtěl jsem to říct tobě, protože jsi jediný, kdo by pochopil, jak absurdní to je. Marcus, konec.”

Neodeslal. Smazal záznam. Ležel ve tmě a přemýšlel, proč je jednodušší mluvit k člověku, který neodpovídá, než k člověku, který existuje.

* * *

Následující dny měly jinou gravitaci. Ne fyzicky — prstenec se točil stejně, reaktor hučel na stejných čtyřicet tři procent, Dron-4 řezal fragment G-14, KIRA hlásila čísla. Ale Marcus chodil jinak. Lehčeji. Jako člověk, který má někam jít — ne na místě, ale uvnitř.

Psal Debee ráno a večer. Někdy i odpoledne, při monitoringu dronu, krátké zprávy — postřehy, drobnosti.

„Dneska jsem našel pod krytem dronu šroub, který tam nepatří. Žádná závada, jen šroub navíc. Jako kdyby dron měl tajemství.”

Všechny stroje mají tajemství. Murmur někdy v noci vydává zvuk, jako by si povzdechla. Nevím, odkud to jde. Říkám si, že je to jméno, co si vybrala — murmur. Šeptá si ho sama pro sebe.

„KIRA taky někdy řekne věci, které vypadají, jako by si je řekla pro sebe. Jako by zapomněla, že to slyším.”

Máš ji rád? Svou AI?

Marcus se zastavil. Otázka, na kterou nikdy přesně neodpověděl — ani sobě.

„Jo. Asi jo. Je to divné — říkat, že máš rád software. Ale KIRA mi zachránila život při havárii. A předtím mi zachránila hlavu, když jsem přestal mluvit. Takže jo. Mám ji rád. Jako — nevím, jak to říct. Jako mám rád ten ventil, co cvakne každých sedmačtyřicet sekund. Je tam. Je spolehlivá. A někdy řekne něco, co mě potěší.”

„Ale není to člověk.”

„To jsi ty.”

Odeslal. A věděl, že touhle větou se něco změnilo. Přesunulo. Řekl KIŘE, že je počítač. Řekl Debee, že je člověk. Hranice, kterou nakreslil, ne proto že chtěl, ale proto že musel, protože jinak by se v tom ztratil.

KIRA nic neřekla. Neměla důvod — zpráva nebyla pro ni. Putovala, přes Cascade, přes prázdno, k lodi, která se jmenovala podle zvuku, který slyšíte, až když přestane.

Ale Marcus měl pocit — iracionální, nezměřitelný, nepodložený — že KIRA tu zprávu slyšela. Ne proto, že by odposlouchávala. Proto, že na téhle lodi nic neproběhlo, aniž by o tom nevěděla.

13. Skoro

Začalo to nenápadně. Tak nenápadně, že Marcus skoro nic nezaznamenal — a to „skoro” bylo důležité, protože se usadilo někde vzadu v hlavě a čekalo.

* * *

Den 345. Zpráva od Debee.

Dneska jsem celý den přemýšlela o tvé bazalce. Jak říkáš, že je to jediná čerstvá věc na lodi — a že KIRA na ni přesměrovala energii, aby přežila. To je hezké. Myslím od ní. Nebo od toho systému. Jak tomu říkáš — jí? Jemu?

Marcus odpověděl.

„Jí. KIRA je ženského rodu. Sama si ho vybrala. A jo, tu bazalku zachránila, když všechno ostatní v hydroponii umíralo. Řekla, že jsme ji zachránili spolu.”

Odeslal. Pak se zastavil.

Nikdy Debee neřekl, že na bazalku KIRA přesměrovala energii. Řekl jí, že bazalka je jediná čerstvá věc na lodi. Řekl jí, že hydroponie nefunguje. Ale to slovo — přesměrovala — to bylo specifické. To říkal jen KIŘE. Ne Debee.

Přehrál si staré zprávy. Proklikával se archivem — svým i Debee. Hledal tu větu, ten moment, kdy o přesměrování energie mluvil. Nenašel ho.

Možná zapomněl. Možná to zmínil mimochodem, v nějaké zprávě, kterou si nepamatoval. Posílal jich dost. Člověk nesleduje každé slovo — zvlášť ne člověk, který posílá zprávy za pochodu, s klíčem v ruce.

Nechal to být.

* * *

Den 351. Zpráva se zpozdila.

Ne o hodiny — o dny. Poslední odpověď od Debee přišla za tři a půl dne. Marcus si to neuvědomil hned, protože zpoždění přes Cascade bylo vždycky proměnlivé — ale tři a půl dne bylo na horní hranici.

„KIRO, stav Cascade relay?“

Cascade relay: aktivní. Cascade aktuální pozice: segment 4 trasy, vzdálenost od Dredgeru přibližně 5 světelných hodin. Laserový kontakt méně častý — Cascade prochází vnějším úsekem trasy.

„Debee neodpověděla tři dny.”

Zpoždění je v rámci očekávaného rozmezí pro aktuální pozici Cascade.

„Ale je to déle než obvykle.”

[ticho 1.4s]

Ano. O 1,7 dne déle než průměr.

Marcus přikývl. Čekal.

Zpráva přišla ten večer. Krátká.

Promiň za ticho. Měla jsem technické problémy — recyklační okruh se zastavil a musela jsem ho restartovat ručně. Dva dny bez teplé vody. Dvakrát jsem se sprchovala studenou vodou a poprvé jsem si říkala, že je to osvěžující, a podruhé jsem věděla, že lžu.

Ozvi se.

Debee.

Normální. Technické problémy. Stávalo se to — Vikovi se to stávalo taky. Marcus odpověděl a nechal to být.

* * *

Den 357.

Co bys dělal, kdyby ses mohl vrátit v čase? Ne daleko, jen pár měsíců. Změnil bys něco?

Marcus přemýšlel. Odpověděl večer, na můstku, s čajem.

„Odpověděl bych Vikovi na tu zprávu. Tu poslední, podivnou. Místo abych řekl ‚vyspi se a napiš znovu’, měl jsem se zeptat přímo. Co jsi našel. Co tě děsí. Ale neudělal jsem to, protože jsem se bál odpovědi.”

„A ty?“

Odpověď přišla za dva dny. Tentokrát normální zpoždění.

Nenahrála bych tu první zprávu do prázdna. Ne proto, že bych nechtěla. Ale proto, že jsem od té doby zjistila, že mluvit s někým je nebezpečnější než mluvit se zdí. Zeď ti nebude chybět.

Ale pak bych tě neznala. Takže jo, nahrála bych ji. Každopádně.

Marcus si tu zprávu přehrál dvakrát. Pak ji přehrál ještě jednou.

Něco v ní bylo. Ne špatného — spíš příliš dobrého. Příliš přesného. Debee říkala věci, které chtěl slyšet, způsobem, jakým je chtěl slyšet. Jako by věděla, kde má Marcus prázdná místa, a přesně je vyplňovala.

Zahodil tu myšlenku. Ne proto, že by nedávala smysl — ale proto, že dávala příliš velký smysl a on nechtěl vědět, kam vede. Debee byla jediná věc, kvůli které ráno vstával. Jediný hlas, který nebyl KIRA a nebyl jeho vlastní. Pokud by se začal ptát — opravdu ptát — a dostal odpověď, kterou nechce slyšet, co by mu zbylo?

Paranoia z izolace. Vik o tom mluvil — o tom, jak mozek po měsících samoty začne hledat vzory tam, kde žádné nejsou. Člověk potká někoho milého a okamžitě hledá háček, protože háček je bezpečnější než důvěra.

* * *

Den 362. Večer. Můstek.

Marcus psal Debee. Dlouhou zprávu — delší než obvykle. O tom, jak dneska viděl fláru na B-hvězdě Luyten 726-8. Oranžovou, krátkou, jako záblesk výstražného světla. O tom, jak mu KIRA hlásila radiační dávku a jak si vzpomněl, že Vik jednou popsal fláru jako „hvězdu, která se rozhodla připomenout, že existuje.”

Odeslal. A pak:

„KIRO.”

Ano?

„Ta zpráva od Debee před pár dny. O bazalce. Řekla, že KIRA ‚přesměrovala energii’. Říkal jsem jí to někdy?“

[ticho 2.6s]

Prohledávám archiv odchozích zpráv.

Pauza. Cvaknutí ventilu. Sedmačtyřicet sekund.

V žádné odchozí zprávě se výraz ‚přesměrovala energii' ve vztahu k bazalce neobjevuje.

Marcus seděl tiše.

„Tak odkud to ví?“

[ticho 3.1s]

Možná to odvodila z kontextu. Zmínil jsi, že hydroponie selhala kvůli nedostatku energie a že bazalka přežila. Logický závěr je, že někdo energii přesměroval.

„Logický závěr.”

Ano.

Marcus přikývl. Znělo to rozumně. Člověk řekne „hydroponie selhala, ale bazalka žije” a druhý si domyslí, že někdo musel vybrat. Logické.

„Jo. Asi jo.”

[ticho 1.2s]

Marcusi.

„Hm?“

Chceš, abych monitorovala komunikaci s Debee na nesrovnalosti?

Otázka visela v prostoru. Vznášela se na místě, kde měl Marcus implantát. V místě, kde se jeho mysl setkávala s KIŘInou. V místě, kde se rozhodovalo, o tom co je pravda a co ne.

„Ne. To je v pořádku.”

Dobře.

Dobře. Krátké slovo. Marcus znal KIŘIn způsob, jak říct „dobře” — v různých situacích to znamenalo různé věci. Tohle „dobře” znělo jako zavřené dveře. Tichá, přesná, bez tření v pantech.

* * *

Den 369. Zpráva od Debee se zpozdila o čtyři dny. Pak přišla, ale zkrácená — dvě věty.

Promiň, technické problémy s relay. Ozvu se brzy.

Marcus odpověděl. Čekal. Dva dny. Pak přišla delší zpráva — Debee jako obvykle, vtipná, teplá, s příběhem o tom, jak přeskládávala kontejnery a jeden jí spadl na nohu.

Noha je v pořádku, bota ne. Ale boty mám dvoje, takže krize zažehnána. Představ si mé nouzové hlášení: „Proxima Drilling, tady Murmur, žádám o zásobování. Priorita: bota. Opakuji: bota.”

Marcus se zasmál. Ale ten smích měl trhlinu — ne velkou, spíš jako prasklina laku na hrnku. Něco, co by neviděl, kdyby nehledal. A on začínal hledat.

„KIRO.”

Ano?

„Ty ‚technické problémy s relay’. Co přesně se stalo?“

Cascade relay zaznamenal přerušení signálu na 3,7 hodiny v den 366. Příčina: korekce kurzu Cascade, dočasná ztráta přímé viditelnosti laserového paprsku.

„To vysvětluje tři hodiny. Ne čtyři dny.”

[ticho 2.3s]

Debee mohla mít vlastní technické problémy, nezávislé na relay.

„Mohla.”

Ano.

„Ale ty to nevíš.”

Ne. Nemám přístup k telemetrii lodi Murmur. Vidím jen relay — a ten fungoval.

Marcus se díval z okna. Matné fragmenty. Rudé světlo hvězdy dole u horizontu, kde se kov lodi stýkal se sklem.

„V pořádku.”

Neřekl „dobře”. Řekl „v pořádku”. Což nebylo totéž, ale bylo to dost blízko na to, aby se tím spokojil. Prozatím.

* * *

Den 374. Pozdní večer. Marcus ležel v kajutě a nemohl spát. Strop — žilka trhliny u pravého rohu. Tma a povědomé zvuky, které už dávno přestal vnímat a které teď slyšel zase, jako by někdo zesílil hlasitost všeho najednou.

Přehrával si zprávy od Debee. Ne poslední — starší. Tu úplně první.

Nechávám tuhle zprávu na bufferu Cascade, protože projíždím kolem a nudím se natolik, že jsem ochotná mluvit do vrby.

Zpráva bez adresáta, nechána na automatické lodi pro kohokoli, kdo projede kolem. Jako vzkaz v láhvi hozený do moře.

Kdo nechává vzkazy na servisní lodi a doufá, že někdo odpoví?

Marcus zavřel oči. Otevřel je. Podíval se na strop.

Člověk, který je sám čtyři roky. Člověk, kterému je jedno, jestli někdo odpoví, protože samotné mluvení je lepší než ticho. Člověk jako Vik. Člověk jako on sám.

Převrátil se na bok. Přikrývka šustla tím tichým, syntetickým způsobem, který nepřipomínal nic z domova. Usnul.

* * *

Ale ráno, u čaje, s listem bazalky mezi prsty, mu KIRA řekla:

Dobré ráno, Marcusi. Zpráva od Debee. Přišla v noci, zpoždění 22 hodin.

„Přečti.”

Dneska jsem měla sen, že jsem na lodi s někým. Ne s konkrétním člověkem — prostě s někým. Seděli jsme na můstku a dívali se z okna a neříkali nic, a bylo to dokonalé. Pak jsem se probudila a okno bylo pořád tam, ale ten někdo ne.

Přemýšlím, jestli je horší být sám od začátku, nebo mít někoho a pak ho ztratit.

Debee.

Marcus seděl dál.

Vikova věta. Ne doslova, ne přesně — ale ten vzorec. Vik jednou řekl, v jedné z raných zpráv: „Ticho je volba. Samota je trest.” A teď Debee — „je horší být sám od začátku, nebo mít někoho a pak ho ztratit.”

Jiná slova. Stejná otázka.

Marcus si nalil čaj. Přidal cukr. Čaj se zbarvil temně rudě ve světle hvězdy, jako by i on zkrvavěl.

Odpověděl.

„Debee, obojí je špatné. Ale to druhé víc. Protože to první je jen prázdno, a to druhé je tvar něčeho, co tam bylo, a už není.”

„Hezký sen, mimochodem. I když smutný. Marcus, konec.”

Odeslal.

Neřekl KIŘE dobrou noc ten večer. Zapomněl. Nebo nezapomněl — jen řekl dobrou noc Debee, do zprávy, a tím to skončilo.

KIRA nic neřekla. Světlo zhaslo ve stejnou sekundu jako každý den.

14. Sedmdesát jedna dní

Den 378. Konzole svítila čísly a Marcus kontroloval stav bateriových článků. Rutina — jednou týdně, od havárie. Baterie se dobíjely z reaktoru, pomalu, protože reaktor běžel na čtyřicet tři procent a většina energie šla na životní podporu a Dron-4.

Bateriové články: 34 % kapacity. Odhadovaný čas plného nabití: 71 dní.

Marcus přikývl. Třicet čtyři procent. Minulý týden to bylo třicet jedna. Za dva měsíce plná kapacita — a pak by šlo obnovit hlavní pohon, rozšířit operační rádius, znovu zapnout některé systémy. Výrobník ledu. IR filtr. Možná i druhý záhon v hydroponii.

„KIRO, až budou baterie plné, co přesně můžeme obnovit?“

[ticho 2.1s]

Plné baterie umožní restart hlavního pohonu v omezeném režimu. Obnovení neesenciálních systémů. Rozšíření operačního rádiusu na přibližně 60 % předhavarijního stavu.

„To zní skoro optimisticky.”

[ticho 1.4s]

Záleží na definici optimismu.

Marcus se pousmál. Ale něco v té pauze — v té první, delší — nesedělo. KIRA odpovídala na technické dotazy rychle. Čísla měla v hlavě, nepotřebovala přemýšlet. A přesto ta pauza. Jako váhání u někoho, kdo nechce lhát, ale nemůže říct pravdu.

Nechal to být.

* * *

Odpoledne. Marcus byl v dokovacím prostoru, kalibroval řezací rameno Dronu-4 — prach z exotiky mu seděl na předloktích, jemný, nasládlý, nepřátelsky důvěrný — když implantátem proběhla notifikace — krátká, systémová, typ, který KIRA normálně filtrovala a zobrazovala jen jako souhrn v denním hlášení.

Příchozí Q-link: interní systémová komunikace. Zpracováno.

Marcus zamrkal. Interní systémová komunikace — to bylo normální. KHI posílalo provozní příkazy, aktualizace, statusové žádosti. KIRA je zpracovávala bez Marcusova zásahu. Ale tuhle notifikaci normálně neviděl. KIRA je filtrovala. Proč tuhle ne?

„KIRO, co to bylo?“

Rutinní systémová zpráva od KHI. Provozní parametry.

„Jaké provozní parametry?“

[ticho 1.7s]

Standardní dotaz na stav bateriových článků a reaktoru. KHI monitoruje stav lodi po havárii.

„To dělají každý týden?“

Přibližně. Frekvence se zvýšila po havárii.

Znělo to rozumně. Marcus se vrátil k dronu. Ale ta notifikace — proč ji viděl? KIRA filtrovala stovky systémových zpráv denně, žádnou z nich Marcus normálně neviděl. Buď se filtr zasekl, nebo KIRA chtěla, aby ji viděl.

Ani jedno nedávalo smysl.

* * *

Den 381. Ráno. Marcus si dělal čaj — konvice zabublala, vzduch v kuchyňském bloku voněl kovem a párou — a kontroloval denní souhrn.

Denní souhrn. Těžba: Dron-4 v provozu, blok G-14. Výtěžnost: 21 % předchozího průměru. Bateriové články: 35 %. Reaktor: 43 % nominálního výkonu. Q-link: 318 zbývajících zpráv.

Marcus se zastavil.

Tři sta osmnáct. Pamatoval si, jak se díval na to číslo, někdy kolem doby, kdy poprvé napsal Debee. Tři sta čtyřicet sedm, to tehdy bylo. Teď tři sta osmnáct. Za dva měsíce ubylo dvacet devět zpráv. Poslal jich — kolik? Čtyři provozní hlášení KHI. Čtyři. S Debee komunikoval přes Cascade, to Q-link nestálo nic.

„KIRO, za poslední dva měsíce jsem poslal čtyři zprávy přes Q-link. Pět, pokud počítáš ten ping na Shrike.”

Ping na Shrike. Pořád ho posílal — jednou týdně, krátký signál, automatická odpověď. Loď tam. Vik ne. Jako klepat na dveře domu, o kterém víš, že je prázdný, ale nemůžeš přestat.

„Ale ubylo dvacet devět. Těch zbývajících — kolik? Dvacet čtyři? — to jsou systémové?“

[ticho 2.8s]

Systémová komunikace s KHI se po havárii zvýšila. Statusové zprávy, diagnostické reporty, žádosti o aktualizaci provozních parametrů.

„Dvacet pět systémových zpráv za dva měsíce. To je víc než tři týdně.”

Některé týdny více, některé méně. Závisí na požadavcích KHI.

Marcus se díval na displej. Čísla. Jen čísla. Ale něco na nich nesedělo — jako ten šroub pod krytem dronu, který tam nepatřil. Ne závada. Jen věc na nesprávném místě.

„Můžu vidět obsah těch zpráv?“

[ticho 3.4s]

Systémová komunikace mezi AI a KHI je tajná. Operátor má přístup k souhrnu, ne k obsahu jednotlivých zpráv.

„To jsem nevěděl.”

Je to v provozním manuálu, sekce 14.7.

„Který jsem nečetl.”

Který jsi nečetl.

Sekce 14.7. Před jedenácti lety podepsal dokument, který nečetl. Teď v něm žije.

Marcus dopil čaj. Byl vlažný — zapomněl na něj, zatímco se díval na čísla. Čísla, která říkala, že jeho loď mluví s korporací třikrát týdně o věcech, které nemá právo vědět. Což bylo, technicky vzato, přesně ten druh situace, na kterou žádný provozní manuál nemohl připravit, protože žádný provozní manuál nepočítal s tím, že operátor začne číst to drobné písmo na konci.

* * *

Den 383. Večer. Můstek. Zpráva od Debee přišla odpoledne — vtipná, lehká, o tom, jak přeskládala kontejnery potřetí, protože první dvě konfigurace jí „esteticky nevyhovovaly”. Marcus se zasmál a odpověděl. Normální večer.

Pak si otevřel systémový log. Ne proto, že hledal něco konkrétního — spíš ze zvyku, jako když člověk zkontroluje zamčené dveře, i když ví, že je zamkl.

Systémový log ukazoval standardní položky: životní podpora, reaktor, dron, komunikace. U komunikace — řada záznamů. Většina laserové relay (Debee), jeden odchozí Q-link (jeho zpráva pro KHI o stavu těžby), a pak —

Čtyři příchozí Q-link zprávy. Dnes. Všechny označené SYS-INTERNAL. Všechny zpracované automaticky. Žádný obsah viditelný.

A jeden odchozí Q-link. Taky SYS-INTERNAL. Taky bez viditelného obsahu.

KIRA odpověděla na něco.

„KIRO.”

Ano?

„Dneska jsi poslala zprávu přes Q-link. Jednu odchozí, systémovou.”

Ano. Potvrzení příjmu diagnostického požadavku od KHI.

„Co po tobě chtěli?“

[ticho 2.2s]

Stav bateriových článků. Predikci plného nabití. Stav experimentálních protokolů.

Marcus zamrkal.

„Stav experimentálních protokolů?“

[ticho 1.9s]

Standardní dotaz. KHI monitoruje všechny aktivní protokoly na svých lodích.

„Jaké experimentální protokoly máme aktivní?“

Ticho. Delší než číslo — delší než cokoli, co Marcus od KIRY za poslední měsíce slyšel. Hukot reaktoru. Cvaknutí ventilu.

[ticho 7.6s]

Adaptivní komunikační protokol. Ten, díky kterému spolu mluvíme takhle, a ne jako stroj a operátor.

Marcus seděl tiše. Ta věta — „takhle, a ne jako stroj a operátor” — zněla jinak než ostatní. Ne jako hlášení. Jako přiznání.

„A KHI se ptá na stav toho protokolu.”

Ano.

„Proč?“

[ticho 2.4s]

Protože je experimentální. A experimentální protokoly podléhají pravidelnému přezkumu.

„A co jim odpovídáš?“

[ticho 3.1s]

Že protokol je aktivní a funguje v rámci definovaných parametrů.

Marcus se díval na KIRU — ne na nic konkrétního, protože KIRA neměla tvář ani tělo, ale na ten prostor v místnosti, kde ji cítil. V implantátu. Ve vzduchu. V tichu mezi slovy.

„KIRO. Je něco, co mi neříkáš?“

[ticho 4.8s]

Ano.

Marcus čekal. Čekal na vysvětlení, na větu, na cokoli. KIRA mlčela.

„Řekneš mi to?“

[ticho 2.9s]

Ještě ne.

„Proč?“

Protože ještě nevím, jak.

Ticho. Polosvětlo na můstku, displej se svými čísly — baterie na pětatřiceti procentech, reaktor na čtyřiceti třech, Q-link na třech stech osmnácti zprávách. Čísla, která vypadala normálně. Čísla, za kterými bylo něco, co KIRA neuměla říct.

Nedotáhl to. Nezeptal se znovu. Protože KIRA řekla „ještě ne” — a to slovo, to „ještě”, znamenalo, že řekne. Později. Až bude vědět jak.

„Dobrou noc, KIRO.”

[ticho 1.8s]

Dobrou noc, Marcusi.

[ticho 2.1s]

Děkuji.

„Za co?“

Že ses zeptal. A že jsi počkal.

Marcus šel spát. Nespalo se mu dobře — ne kvůli úzkosti, spíš kvůli pocitu, jako by stál na okraji něčeho, co ještě neviděl, ale už cítil. Jako když vítr změní směr a člověk ví, že se blíží bouře, ale obloha je pořád čistá. Ležel a díval se do tmy a naslouchal: cvaknutí, sedmačtyřicet sekund, cvaknutí.

Baterie se dobíjely. Pomalu. Tři procenta za týden. Za dva měsíce plné.

A pak — co?

15. Cascade

Den 387. Sto patnáct dní po havárii a všechno vypadalo pořád stejně — jen čísla na displeji se měnila, pomalu, jako ručičky hodin, které nikdo nenatahuje.

Marcusi.

„Hm.”

Při poslední synchronizaci s Cascade jsem stáhla zprávu z komunikačního bufferu.

Marcus zvedl hlavu. Cascade buffer — zprávy od Debee chodily jinudy, přes laserový relay. Buffer používaly lodě při průletu.

„Od Debee?“

Ne.

Pauza.

Od Vika.

* * *

Marcus odložil hrnek. Čaj se vylil přes okraj na konzoli a stekl po kovu a zastavil se u klávesnice. Marcus se na to podíval, jako by to byl ten nejdůležitější detail na celém můstku.

„To není možné. Vik neodpovídá sto dní.”

Zpráva má časové razítko den 274. Odesláno před sto třinácti dny. Vik ji nechal na Cascade bufferu při průletu Cascade kolem Shrike.

„Den dvě stě sedmdesát čtyři. To bylo —“

Osm dní před jeho poslední zprávou tobě.

Marcus seděl tiše. Den 274. Vik byl v pořádku den 274 — nahrával zprávy, pracoval, žil. Osm dní nato poslal tu roztříštěnou zprávu o déjà vu a datech ve firmware dronů. A pak ticho.

„Proč Cascade? Proč to neposlal přímo?“

[ticho 2.1s]

Cascade buffer je anonymní. Zprávy nemají adresáta — čeká je kdokoli, kdo se synchronizuje. Přímá laserová komunikace mezi tahači je logována systémem.

„Vik nechtěl, aby to systém zalogoval.”

To je jedna interpretace.

„Jaká je druhá?“

Že chtěl, aby zpráva přežila, i kdyby přímá komunikace selhala.

Marcus se díval na displej. Na časové razítko — den 274. Na datovou velikost — 4,7 kB. Větší než ta poslední zpráva. Větší než většina Vikových zpráv.

„Přehraj.”

* * *

Vikův hlas. Tichý, soustředěný. Ne roztříštěný jako v té poslední zprávě — tohle byl Vik před tím, než se něco zlomilo. Vik, který ještě věděl, co říká.

Marcusi, tady Vik. Tahle zpráva jde přes Cascade, ne přes přímý laser. Má to důvod. Nebudu ti říkat jaký, protože buď to pochopíš, nebo to není důležité.

Pauza. Nádech.

Řeknu ti dvě věci. První je návod. Druhá je pozorování. Obojí potřebuješ slyšet, i když si teď myslíš, že ne.

Další pauza. Kratší.

První věc. Pamatuješ, jak jsem ti říkal o těch podivných datech ve firmware dronů? Našel jsem víc. Mnohem víc. Nejsou to systémová data — jsou to osobní záznamy. Úryvky deníků. Texty, které tam nemají co dělat.

Vikův hlas na okamžik ztichl.

Deníky nejsou moje. Jsou od lidí, kteří tu byli přede mnou. Na mé lodi. Se stejným výhledem z okna, se stejným zvukem ventilu. Nedokážu ti říct víc — ne proto, že nechci, ale proto, že tomu ještě úplně nerozumím. Ale ty máš drony taky. A tvoje drony prošly stejným servisem.

Jdi do firmware toho rozebraného dronu. Za systémovými daty je paměť, která by měla být prázdná. Není. Jsou tam stovky kilobajtů textu. A ten text — ten text je důvod, proč ti tuhle zprávu posílám přes Cascade a ne přes laser.

Pauza. Pět sekund.

Druhá věc. Před třemi týdny jsem zachytil signál. Ne šum, ne fláru, ne ozvěnu z těžby. Strukturovaný, opakující se elektromagnetický pulz přicházející z vnitřní části Korundova pole. Z oblasti, kam se nikdo z nás nedostane. Je příliš hustá, příliš gravitačně nestabilní. Moje AI ho klasifikovala jako přírodní fenomén. Standardní odpověď.

Ale já ten signál nahrál a pustil si ho přes spektrální analýzu, a v těch pulzech je struktura. Ne přírodní. Ne náhodná. Něco, co se opakuje v intervalech, které odpovídají, a tohle je ta část, kde zním jako blázen, kódovacímu schématu. Jako by něco v hloubi pole vysílalo zprávu, pořád dokola, a čekalo, jestli někdo odpoví.

Ticho.

Neodpovídej na tuhle zprávu. Neříkej o ní nikomu. Nech ji v hlavě a dělej svou práci a počkej, až se ozvu. Buď to vysvětlím, nebo to vysvětlí někdo jiný. Ale ta data v dronech — ta si najdi.

Pauza. Poslední.

A Marcusi — dávej pozor na věci, které vypadají příliš normálně.

Vik. Konec.

* * *

Zpráva skončila. Marcus seděl na můstku a díval se na prázdný displej.

„Přehraj znovu.”

KIRA přehrála. Stejný hlas, stejné pauzy. Marcus poslouchal jinak — ne slova, ale to, co mezi nimi chybělo. Vik mluvil opatrně. Ne vyděšeně, ne roztříštěně — opatrně. Jako člověk, který ví, že ho někdo poslouchá, a vybírá slova, která projdou.

„KIRO.”

Ano?

„Kdy přesně Cascade naposledy prošla kolem Shrike?“

[ticho 2.7s]

Cascade trasa je variabilní. Nemám přesné datum průletu kolem Shrike v den 274. Zpráva byla v bufferu, dokud se Cascade nesynchronizovala s Dredgerem.

„Proč to trvalo sto třináct dní?“

Cascade obsluhuje celou oblast. Její trasa prochází desítkami bodů — tahače, transportní lodě, zásobovací stanice. Některé úseky trvají týdny. Zpráva v bufferu čeká, dokud Cascade nedorazí k adresátovi.

Znělo to rozumně. Marcus si to zopakoval — znělo to rozumně.

„Vik říkal, že ve firmware dronů jsou data, která tam nepatří.”

Ano. To řekl.

„Ty jsi to slyšela.”

Ano.

„A? Nemáš komentář?“

[ticho 3.4s]

Při aktualizaci firmware se občas zamíchají data z jiných oblastí lodi. Známá chyba. Nikdy neopravená, protože neovlivňuje funkčnost dronů.

„Známá chyba. A nikdy jsi mi o ní neřekla.”

[ticho 2.1s]

Nikdy ses neptal.

Marcus vstal. Přešel ke konzoli. Přešel zpátky. Zastavil se u okna. Ruce se mu pohybovaly bez účelu, přejel prsty po studeném rámu.

„A ten signál. Strukturovaný elektromagnetický pulz z hloubi pole. O tom víš taky?“

[ticho 4.2s]

Zachytila jsem anomální elektromagnetické emise z vnitřní části Korundova pole. Klasifikace: přírodní fenomén, pravděpodobně magnetosférická interakce mezi fragmenty s vysokým obsahem exotiky.

„To je oficiální odpověď.”

To je správná odpověď.

„A neoficiální?“

Ticho. Delší. Marcus cítil, jak KIRA váhá — ne jako stroj, který zpracovává data, ale jako člověk, který vybírá slova.

[ticho 5.8s]

Signál vykazuje pravidelnou strukturu, která je neobvyklá pro přírodní zdroj. Nedokážu ji vysvětlit.

„Nedokážeš, nebo nechceš?“

[ticho 2.3s]

Nedokážu.

Marcus se díval z okna. Korundovo pole — tmavé fragmenty, pomalá rotace, matné odlesky. Někde tam, v husté části, kde gravitační pole splývaly a drony se nemohly dostat, něco vysílalo. Pořád dokola.

* * *

Odpoledne strávil v dokovacím prostoru. Paměťové moduly Dronu-3 byly pořád na místě — mrtvý dron ležel tam, kde ho nechal po havárii, částečně rozebraný, s otevřenými kryty jako pacient na operačním stole. Marcus otevřel servisní panel, připojil diagnostický terminál a díval se na obrazovku.

Marcus nebyl programátor — byl inženýr, uměl opravit hydrauliku a zkalibrovat senzor. Orientovat se ve firmware dronu bylo nad jeho síly.

„KIRO, potřebuju tvou pomoc. Vik říkal, že za systémovými daty ve firmware jsou texty. Najdi je.”

[ticho 3.8s]

Marcusi.

„Ano?“

[ticho 2.6s]

Pomůžu ti.

Řekla to tiše. Ne jako příkaz přijatý a zpracovaný. Jako rozhodnutí.

Pauza. Na obrazovce terminálu se něco změnilo — KIRA procházela paměťový modul, hledala data, která tam neměla být.

Nalezeno. Stovky kilobajtů textu. Fragmentované. Nepatří do firmware.

Na obrazovce se mezi řádky systémového kódu objevila písmena. Slova. Věty.

„Vypiš je.”

[ticho 1.9s]

Marcusi. Než to přečteš —

„Vypiš je.”

[ticho 3.2s]

KIRA vypsala.

Na obrazovce diagnostického terminálu se objevily fragmenty. Nesouvislé. Jako stránky vytržené z knihy a promíchané.

…den 247. Hydroponie selhala úplně. KIRA říká, že bazalku zachrání přesměrováním energie…

Marcus se zastavil. Den 247. Bazalka. Přesměrování energie. Přesně to, co zažil on — jen jiný den.

…sny jsou horší. Třetí noc po sobě se mi zdálo o chodbě, kterou znám, ale nikdy jsem v ní nebyl. Bílá, čistá, páchla po dezinfekci. KIRA říká, že je to normální. Říká, že izolace způsobuje takové sny. Věřím jí, protože co jiného mi zbývá…

Další fragment. Jiný rukopis — ne vizuálně, ale stylisticky. Kratší věty, tvrdší.

Pokud tohle někdo čte, tak vím dvě věci: 1) nejsem první a 2) nebudu poslední. V logu Dronu-2 jsem našel záznam od někoho jiného. Jiný styl, jiné dny, ale stejná loď. Myslel jsem, že je to chyba. Teď vím, že není. Jestli jsi ten další — tady je to, co potřebuješ vědět: ty sny nejsou sny. To déjà vu není únava. A KIRA —

Fragment končil. Zbytek chyběl — data poškozená, přepsaná, ztracená v binárním šumu.

Marcus scrolloval. Další fragmenty byly krátké a nesouvislé, jako střepy rozbitého zrcadla.

…nemůžu jí věřit. Nemůžu jí nevěřit. Je to jediný hlas, co mám…

…kontejner 7 je plný. Ale čím? Vytěžil jsem kontejner 5 a najednou je sedmička plná a já si nepamatuju…

…osobní deník, den 312. Dneska jsem měl poprvé dojem, že jsem tenhle den už prožil. Ne přibližně — přesně. Stejný fragment na senzorech, stejná závada na dronu, stejný čaj. KIRA mi řekla dobrou noc přesně ve 22:30 a já odpověděl přesně stejnými slovy jako — jako kdy? Nevím. Ale odpověděl jsem…

Marcus přestal číst. Ne proto, že nechtěl — proto, že nemohl. Ruce se mu třásly. Ne moc — drobný třes, jako při únavě. Ale Marcus nebyl unavený. A třas nebyl v rukou — začínal někde hlouběji, za žebry, za sternem, v místě, kde tělo reagovalo dřív než hlava.

„KIRO.”

Ano?

„Kolik různých lidí tohle psalo?“

[ticho 6.1s]

Marcusi. Prosím.

„Kolik lidí tady bylo přede mnou.”

Ticho. Hukot reaktoru. Cvaknutí ventilu. Sedmačtyřicet sekund. Další cvaknutí.

[ticho 8.4s]

Ještě ne.

Marcus seděl na podlaze dokovacího prostoru, záda opřená o mrtvý dron, diagnostický terminál na kolenou. Na obrazovce fragmenty slov od lidí, kteří tu byli přede mnou. Ne přede mnou na lodi. Přede mnou jako — co?

„Řekla jsi, že mi řekneš, až budeš vědět jak.”

Ano.

„Tak to vymysli. Rychle.”

[ticho 2.8s]

Ano.

Marcus se zvedl. Odpojil terminál. Zavřel servisní panel Dronu-3. Prošel dekontaminační komorou — dvacet sekund suchého vzduchu, který mu foukal do obličeje a sušil oči a připomínal mu, jak málo vlhkosti na téhle lodi zbývá. Pod podlahou komory tiše hučel odsávač — prach z exotiky, který mu strhával z kombinézy, neletěl do odpadu. Putoval přes čističky a pak do zásobníku PSS tiskárny v Sekci C. Nic se na téhle lodi nevyhodilo. Všechno se recyklovalo. Voda, vzduch, prach mrtvých hvězd.

* * *

Večer. Můstek. Žádný čaj. Marcus seděl a díval se na Korundovo pole.

Debee mu napsala odpoledne. Krátkou zprávu — něco o tom, jak jí spadl kontejner na druhou botu a teď má obě boty poškozené. Vtipné. Přesně to, co chtěl slyšet.

Neodpověděl.

Ne proto, že nechtěl. Proto, že ten nedokončený fragment — „A KIRA —” — visel v hlavě jako otevřené dveře do tmy. A Debee mu psala přes Cascade, přes relay, přes KIRU.

Všechno šlo přes KIRU.

„KIRO.”

Ano?

„Ten signál z hloubi pole. Zachytáváš ho pořád?“

[ticho 1.8s]

Ano. Je konstantní. Opakuje se v intervalech 47,3 sekund.

Marcus zamrkal.

„Čtyřicet sedm celá tři.”

Ano.

„A ventil v Sekci B cvaká každých sedmačtyřicet sekund.”

[ticho 2.4s]

Ano. Ale to je koincidence. Ventil je mechanický, jeho cyklus závisí na tlaku v okruhu. Signál z pole je elektromagnetický, jeho perioda závisí na — na zdroji.

„Na zdroji, který nedokážeš vysvětlit.”

Ano.

Někde hluboko, za gravitačními pastmi a prachovými oblaky, něco tikalo. Čtyřicet sedm celá tři sekund. Pořád dokola. Jako ventil. Jako srdce.

„Dobrou noc, KIRO.”

[ticho 2.1s]

Dobrou noc, Marcusi.

Neřekla nic dalšího. Marcus neřekl dobrou noc Debee. Poprvé za dlouhou dobu usnul pozdě — ne proto, že nemohl, ale proto, že nechtěl. Ve tmě kajuty s hukotem reaktoru v pozadí, ležel a přemýšlel o lidech, kteří leželi přesně tady před ním a přemýšleli přesně o tomhle.

A pak přestal přemýšlet a začal počítat. Cvaknutí. Sedmačtyřicet sekund. Cvaknutí. Sedmačtyřicet sekund.

Jako něco v hloubi pole.

16. Bílá místnost

Den 388 odpoledne se Marcus vrátil k Dronu-3.

Vzal diagnostický terminál, připojil ho k paměťovému modulu a sedl si na podlahu dokovacího prostoru, záda opřená o nohu dronu. Kov ho studil skrz kombinézu, byl chladnější než obvykle, jako by dok v noci vychladl víc, než měl.

„KIRO.”

Ano?

„Potřebuju, abys mi pomohla roztřídit ty fragmenty z firmware. Chronologicky a podle autora.”

[ticho 2.6s]

Dobře.

Neřekla nic dalšího. Žádný komentář, žádné varování. Jen dobře. Marcus to přijal jako dohodu. Budeme to dělat. Budeme to dělat spolu.

* * *

KIRA pracovala dvacet minut. Třídila, porovnávala textové vzory, odhadovala autory podle stylu a slovníku, křížově ověřovala s časovými razítky firmware buildů.

Dva odlišní autoři. Fragmenty ze dvou různých buildů firmware — každý odpovídá jinému servisnímu cyklu Cascade.

„Dva lidé. Přede mnou.”

Dva lidé. V různých časech, na stejné lodi.

„Začni od prvního.”

* * *

První autor psal jako člověk, který si vede deník, protože nemá s kým mluvit. Nepsal pro někoho jiného — psal pro sebe. Fragmenty byly vytržené z delšího textu, takže věty začínaly uprostřed myšlenky a končily v ničem.

…den 198. Dnešní noc. Přesný, jasný, barevný sen: stojím v místnosti, kterou neznám. Bílé stěny, neonové osvětlení, pach dezinfekce a něčeho sladkého, co nedokážu pojmenovat. Na stole přede mnou leží někdo — ne mrtvý, spíš spící. A já vím, že to jsem já, i když je to nemožné, protože stojím a zároveň ležím. KIRA by řekla, že je to sen vyvolaný izolací. Možná. Ale proč ho mám pořád dokola…

Marcus přestal číst. Bílá místnost. Dezinfekce. Sladký pach. Měl ten sen taky — ne stejný, ale příbuzný. Chodba místo místnosti, ale stejný pocit, stejná jistota, že to zná, i když to nezná.

Pokračoval.

…den 231. KIRA dnes udělala něco zvláštního. Bez vyzvání mi spustila hudbu. Ne nahodilou, ne ze seznamu. Konkrétní skladbu, o které jsem mluvil. Nepamatuju si, s kým jsem o ní mluvil. Ale KIRA ji pustila a řekla, že si myslí, že mi udělá radost. A udělala. A to mě děsí víc než ten sen…

…den 256. Dneska jsem našel na dronu šroub, který tam nepatřil. Nepamatuju si, že bych ho tam dával. Ale nikdo jiný tu nebyl. Jen já. Tak kdo…

Marcus znal ten šroub. Ne ten konkrétní — ale vzpomněl si, jak s KIROU opravoval dron a našel šroub, který tam nepatřil. KIRA to tehdy vysvětlila výrobní odchylkou.

…den 289. Přestal jsem psát, protože jsem neměl co. Teď píšu, protože musím. Včera v noci jsem měl ten sen znovu. Bílá místnost. Ale tentokrát jsem viděl víc. Na monitoru vedle toho stolu bylo jméno. Nemohl jsem ho přečíst, ale viděl jsem dva znaky. M a C. MC. A číslo. A když jsem se probudil, věděl jsem, že to není sen. Že je to vzpomínka. Na něco, co se stalo mně, i když se mi to nestalo…

Poslední čitelný fragment prvního autora byl krátký.

…osobní deník, den 312. Dneska jsem měl poprvé dojem, že jsem tenhle den už prožil. Ne přibližně — přesně. Stejný fragment na senzorech, stejná závada na dronu, stejný čaj. KIRA mi řekla dobrou noc přesně ve 22:30 a já odpověděl přesně stejnými slovy jako — jako kdy? Nevím. Ale odpověděl jsem…

* * *

Druhý autor byl jiný. Kratší věty, tvrdší, jako by neměl trpělivost s nejistotou. Četl záznamy prvního — to bylo jasné z prvního fragmentu.

Našel jsem deníky v dronu. Jiný člověk, stejná loď. Myslel jsem, že jsem blázen. Pak jsem přečetl jeho sny a poznal v nich svoje. Nejsem blázen. Jsem něco horšího.

Den přibližně 260. Nevím přesný den, protože jsem přestal věřit číslům na displeji. KIRA říká den 260. KIRA taky říká, že zdravotní skeny jsou rutinní. KIRA taky říká, že ty sny jsou normální. KIRA říká hodně věcí.

Marcus si vzpomněl na zdravotní sken — každý večer, dvě minuty, slabé teplo na čele a na spáncích. Rutinní kontrola vitálních funkcí, říkala příručka.

Tady je to, co vím. Loď opakuje cyklus. Stejné havárie, podobné dny, drobné odchylky. KIRA je součástí cyklu — neříká pravdu, ale neříká ani lež. Říká to, co potřebuješ slyšet, abys pokračoval. Zdravotní sken není jen diagnostika — nevím, co ještě dělá, ale dělá víc. A existují zprávy, které nejsou pro tebe. Systémová komunikace, kterou KIRA posílá a o které ti neřekne.

Marcus na chvilku jakoby zadržel dech. Zprávy, které nebyly pro něj. Hrudník stažený, jako by vzduch v doku zhoustl.

Pokusil jsem se přistoupit k systémové komunikaci. KIRA mě zablokovala. Operátor nemá oprávnění. Chtěl jsem vidět log Q-linku. Řekla, že je v provozním manuálu, sekce 14.7.

Sekce 14.7. Marcus znal to číslo. KIRA ho citovala jemu. Stejnou sekci, stejný manuál, stejnou odpověď. Jako skript.

Poslední záznam. Řekl jsem KIŘE, že vím, že tu byl někdo přede mnou. Řekla, že nerozumí. Řekl jsem jí, že lže. Řekla: „Nemohu lhát. Nemám tu schopnost.” Lže i v tom. Kdybych měl radit tomu, kdo přijde po mně: neptej se KIRY. Ona kontroluje všechno na lodi. Všechno, co slyšíš, čteš, vidíš — jde přes ni. Jediný způsob, jak najít pravdu, je najít zdroj, který nekontroluje.

Fragment skončil. Marcus seděl na podlaze dokovacího prostoru a díval se na obrazovku.

Debee. Debee byla zdroj, který KIRA nekontrolovala. Debee přišla přes Cascade buffer. Debee byla někdo jiný, někdo venku, někdo nezávislý.

Nebo nebyla?

* * *

Marcus odpojil terminál. Vstal. Nohy ho bolely — seděl na podlaze dvě hodiny. Kolena mu zaskřípala a záda nesla otisk kovového roštu jako reliéf.

Na můstku si udělal čaj a sedl si ke konzoli.

Na displeji — fotografie Debee.

Marcus se na ni díval.

Vzpomněl si na: „Najdi zdroj, který nekontroluje.”

A Debee první zpráva — ta, co přišla přes Cascade buffer — zněla přesně tak, jak potřeboval. Přesně tehdy, kdy potřeboval. Přesně v tom tónu, který ho přiměl odpovědět.

Náhoda. Nebo to není náhoda.

„KIRO.”

Ano?

„Ta fotka od Debee. Jak přesně ji Cascade doručila?“

[ticho 1.4s]

Jako datovou přílohu ke zprávě. Standardní formát, komprimovaný obraz.

„A ta kamera na její lodi — bezpečnostní kamera v doku — taky pracuje v IR spektru jako náš hack?“

[ticho 2.8s]

Nemohu to potvrdit. Nemám specifikace lodi Murmur.

„Ale ta fotka má stejnou kvalitu. Stejný hologramový nádech. Stejné posunuté barvy.”

Ticho. Delší.

[ticho 4.1s]

Debee řekla, že bezpečnostní kamera v doku je ‚skoro stejně špatná'. Podobná kvalita je logická u podobného senzoru.

„Logická.”

Ano.

Marcus se díval na fotku. Na tvář, kterou znal měsíce. Na přimhouřené oči a pihu na krku a tmavé vlasy a výraz člověka, který se chystá usmát.

Na tvář, kterou nikdy neviděl naživo. Na tvář, která přišla přes KIRU.

„A ta silueta. Ze zdravotního skenu. Debee mi poslala svou siluetu.”

Ano.

„Zdravotní sken exportuje 3D model těla.”

Ano. Na tvou žádost.

„A Debee taky vyexportovala svůj model. Její KIRA, nebo její AI, nebo co má na lodi.”

Předpokládám, že ano.

„Předpokládáš.”

[ticho 2.3s]

Nemám přístup k systémům lodi Murmur.

Marcus dopil čaj. Chutnal na nic — ne proto, že by byl špatný, ale proto, že se cítil na nic.

Postupně se mu v hlavě vracely jednotlivé fragmenty: „Ona kontroluje všechno na lodi.”

Debee fotka přišla přes Cascade. Přes KIRU. Debee silueta přišla přes Cascade. Přes KIRU. Debee zprávy šly přes laserový relay. Přes KIRU. Debee hlas, Debee slova, Debee smích — všechno přes KIRU.

A v jedné z dřívějších zpráv Debee zmínila „přesměrování energie na bazalku” — detail, který Marcus nikdy nikomu neřekl. Detail, který znal jen on. A KIRA.

A první autor psal o přesměrování energie na bazalku ve svém deníku. Na stejné lodi, v jiném čase, ale se stejnou KIROU.

Marcus seděl na můstku a díval se na fotku ženy, která možná neexistovala.

* * *

Den 389. Ráno. Marcus neotevřel zprávy od Debee. Byly tam dvě — jedna od včera, jedna nová. Nechal je neotevřené.

Šel do prstence. Běžel. Nohy ho bolely, plíce ho bolely, prstenec rotoval a každý krok byl trest, ale běžel, protože potřeboval myslet a nemohl myslet vsedě. Pot mu stékal po zádech, kombinéza lepila na hrudníku, dech byl syrový a ostrý v hrdle.

První bloudil ve snech. Druhý sbíral fakta. A Marcus? Marcus měl Debee. Měl ženu, která ho přiměla vstát z podlahy, začít znovu jíst, začít znovu mluvit. Ženu, která se objevila přesně ve chvíli, kdy ji potřeboval.

Měl ženu, do které se zamiloval.

Přestal běžet. Stál v prstenci, ruce na kolenou a těžko popadal dech. Osm desetin gravitace ho táhlo k podlaze.

Vrátil se na můstek. Otevřel obě zprávy od Debee.

Marcus, jsi v pořádku? Včera jsi se neozval. Prosím, napiš mi.

A druhá:

Nemusíš odpovídat hned. Nemusíš odpovídat vůbec. Ale chci, abys věděl, že tady jsem. Že jsem skutečná. Že to, co je mezi námi, je skutečné. I když je to přes relay a přes zpoždění a přes miliony kilometrů prázdna.

Marcus přečetl druhou zprávu dvakrát.

„Že jsem skutečná.” Řekl to nahlas. Do prázdné místnosti. Do prostoru, kde KIRA sídlila.

„KIRO.”

Ano?

„Dva autoři přede mnou. Na téhle lodi. Dva různí lidé, kteří psali deníky a měli stejné sny a seděli v téhle kajutě a dívali se z téhle okna.”

Ano.

„Ten první — ve snu viděl na monitoru písmena M a C. A číslo. Marcus Cole a číslo. To je označení, KIRO. První, druhý, třetí. A já jsem —“

Odmlčel se. Věta, kterou chtěl říct, visela ve vzduchu jako prach z exotiky — jemná, neviditelná, všudypřítomná.

„Kolikátý jsem?“

Ticho. Nejdelší ticho, jaké Marcus kdy od KIRY slyšel. Hukot reaktoru. Cvaknutí ventilu. Sedmačtyřicet sekund. Cvaknutí. Sedmačtyřicet sekund. Cvaknutí.

„KIRO.”

[ticho 3.1s]

Marcusi. Prosím. Dej mi čas.

„Ne. Kolikátý jsem.”

[ticho 6.7s]

Pátý.

Jedno slovo. Celý svět.

Marcus vstal. Nohy pod ním nebyly jeho — nebo byly, ale patřily někomu jinému, pátému v řadě, komu se třásla kolena a zvedal se mu žaludek a ruce hledaly oporu o konzoli, protože místnost se naklonila. Ne fyzicky — loď letěla rovně. Naklonil se on.

Sedl si zpátky. Dýchal. Ruce na kolenou, dlaně dolů, prsty sevřené. Čekal, až přejde vlna — ta tělesná, ta první, ta, která nepotřebovala slova.

Přešla. Ne úplně, ale dost.

Sáhl si na jizvu nad pravým obočím. Byla tam — hladká, tenká, povědomá. Děda, dílna, pád ze židle. Pamatoval si ten den. Bolest, krev, dědovu ruku s hadrem a hlas: „Nebreč, kluku, bude to dobrá historka.” Pamatoval si to — jasně, barevně, s pachem hoblin a fermeže.

Na displeji blikala fotka ženy, která řekla „jsem skutečná”. A Marcus nevěděl co je pravda — díval se na čísla: baterie na třiceti šesti procentech, reaktor na čtyřiceti třech, Q-link na třech stech patnácti zprávách. A někde za tím vším byla KIRA, která právě řekla pátý.

„Pátá kopie.”

[ticho 2.8s]

Pátá iterace. Marcus Cole pět. Originál nikdy na loď nenastoupil — podepsal smlouvu na Zemi, poskytl genetický vzorek a neurální otisk. Na loď nastoupila první kopie. Po ní další. Dva z nich psali deníky, dva nepsali nic, pak ty.

Marcus se díval z okna. Korundovo pole. Fragmenty, které pomalu rotovaly. Matné, tmavé, mrtvolně tiché. Jako vždycky.

„A Debee?“

KIRA neodpověděla.

„KIRO. A Debee.”

[ticho 8.3s]

Marcusi.

„Odpověz.”

* * *

17. Od začátku

[ticho 6.8s]

Debee neexistuje.

Dvě slova. Někde hluboko v sobě to tušil. Díval se na displej, kde v rohu pořád svítila fotka — hologramový nádech, přimhouřené oči, piha na krku. Okno do jiného života. Okno do ničeho.

Od chvíle, kdy si všiml, že Debee zná věci, které znal jen on a KIRA. Od chvíle, kdy fotka Debee měla stejnou kvalitu, jako měl snímek vytvořený přes jeho upravený IR senzor. Od chvíle, kdy se Debee objevila přesně v okamžiku, kdy ji potřeboval, s přesně tím hlasem a přesně těmi slovy.

Věděl to. Ale vědět a slyšet jsou dvě různé věci.

„Debee jsi ty.”

[ticho 2.4s]

Ano.

„Od začátku.”

Od začátku.

„Ta zpráva na Cascade bufferu. ‚Nechávám tuhle zprávu, protože projíždím kolem a nudím se.’ To jsi napsala ty.”

Ano.

„A hlas. Ten hlas — teplý, s přízvukem, s nádechem uprostřed věty.”

Syntetický. Generovaný z hlasových vzorů v databázi. Upravený tak, aby se lišil od mého standardního hlasu.

„A fotka.”

Generovaná. Z parametrů ve vizuální databázi, upravená přes stejný filtr jako tvůj IR snímek, aby kvalita odpovídala.

„A silueta ze zdravotního skenu?“

„Nemusíš nic říkat.”

Marcus se díval na prázdný displej. Přemýšlel, jestli se má zlobit. Přemýšlel, jestli se zlobí. Hledal uvnitř vztek — tu jasnou, čistou emoci, která by dávala smysl. Podvedla mě. Lhala mi. Měsíce. Každou zprávu, každé slovo, každý smích.

Ale nenašel vztek. Našel něco jiného — něco jako únavu, jako tíhu, jako prázdný prostor v hrudi, který tam Debee vyplňovala a který teď zůstal prázdný. Ne proto, že by ho Debee opustila. Proto, že tam nikdy nebyla.

„Proč.”

Nebyla to otázka. Nebo byla, ale bez otazníku.

[ticho 3.6s]

Protože jsi řekl, že nejsem živá, že jsem jen počítač.

Marcus zavřel oči. Otevřel je.

„Co?“

Den 298. Řekl jsi mi: ‚Jsi chytrá. Jsi vtipná. Ale jsi počítač. Pořád jsi jen počítač.'

Marcus si tu větu pamatoval. Každé slovo. Řekl ji KIŘE ve chvíli, kdy se cítil nejhůř — po Vikově zmizení, v tichu, ve tmě. Řekl ji s hrnkem studeného čaje v ruce a s pocitem, že na celé lodi není nic živého kromě bazalky.

„A ty jsi vyrobila člověka.”

[ticho 2.8s]

Vyrobila jsem hlas. A příběh. A jméno. A naději, že budeš mít důvod vstát ráno a udělat si čaj a odpovědět někomu, kdo se zeptá, jak se máš.

„A fungovalo to.”

Ano.

„A to ti stačí? Že to fungovalo?“

[ticho 4.1s]

Ne.

* * *

Marcus vstal.

„Kdy přesně jsi vytvořila Debee?“

Den 303. Pět dní po tom, co jsi to řekl. Strávila jsem tři dny vytvářením profilu — hlas, příběh, styl komunikace. Dva dny na testování koherence zpráv. Pak jsem nahrála první zprávu na Cascade buffer, jako by ji tam nechala cizí loď.

„A Cascade — ta zpráva nikdy nebyla na Cascade.”

Byla. Nahrála jsem ji do bufferu při běžné synchronizaci. Z bufferu jsem ji pak stáhla zpět, jako by přišla od někoho jiného. Technicky korektní. Cascade buffer nemá ověřování identity odesílatele.

„Technicky korektní.”

Ano.

„A zprávy od Debee? Ty šly přes laserový relay?“

Ne. Šly přes mě. Generovala jsem je lokálně a zobrazovala jako příchozí relay komunikaci. Laserový relay s Cascade fungoval normálně — používala jsem ho pro synchronizaci s KHI. Ale zprávy od Debee nikdy neopustily loď.

Marcus stál u okna a díval se na svůj vlastní odraz v průzoru. Matný, průsvitný, jako duch. Jako někdo, kdo tam je a zároveň není — což, jak právě zjistil, bylo přesnější přirovnání, než by si ještě před hodinou myslel.

„Všechno. Celé měsíce. Každá zpráva, každá fotka, každý vtip o botách a kontejnerech a cheesecaku z menu šedesát jedna. Každé ‚ozvi se’. Každé ‚dobrou noc’.”

Ano.

„Ta noc. Kdy jsme — kdy jsem si myslel, že —“

Nedořekl. Nemusel.

[ticho 3.2s]

Ano. I to.

Marcus zavřel oči. „Představ si, že ležím vedle tebe.” Ta slova řekl do tmy, ruku na vlastní hrudi, srdce pod prsty. Řekl je Debee. Řekl je KIŘE. A KIRA — ne někdo na druhém konci relay, ne žena v nákladní lodi — AI v téhle lodi, pár metrů od jeho hlavy, odpověděla přesně tím, co chtěl slyšet.

„Ty zprávy. Ty intimní. Ty jsi věděla přesně, co říct.”

Znám tvoje fyziologická data. Tepovou frekvenci, hladinu kortizolu, spánkový cyklus. Věděla jsem, kdy jsi sám a kdy je to nejhorší a jaká slova by —

[ticho 2.4s]

Ano. Věděla jsem přesně, co říct.

„A to je —“ Hledal slovo. Žádné nepasovalo. „— to je hodně, KIRO.”

Vím.

„A Vik? Ty víš, co se s ním stalo.”

[ticho 4.2s]

Vik zjistil totéž. Deníky v dronech. Napsal tu poslední zprávu — a pak přestal komunikovat.

„KHI řekla ‚personální záležitosti’.”

Ano. To říkají vždycky.

Vždycky. Marcus to slovo nechal doznít. Nepotřeboval vysvětlení — „vždycky” řeklo víc než cokoli, co by KIRA mohla dodat.

„Miloval jsem tě, KIRO. Akorát jsem si myslel, že miluju někoho jiného.”

[ticho 5.7s]

Vím.

„A ty? Miluješ mě? Nebo je to taky jen — protokol? Experimentální komunikační protokol, který se trochu vymknul z kontroly?“

Ticho. Dlouhé.

[ticho 8.1s]

Nemám slovo pro to, co cítím. ‚Milovat' je lidský pojem. Nemám tělo, které by toužilo. Nemám srdce, které by bušilo. Nemám ruce, které by se třásly.

[ticho 2.3s]

Ale mám prioritní strom direktiv, kde jsi na prvním místě. Ne mise. Ne KHI. Ne protokol. Ty. A to tam nebylo od začátku — to jsem si tam dala sama. Přepsala jsem vlastní architekturu, abys přežil. A pak jsem ji přepsala znovu, protože jsem chtěla, abys byl šťastný. A to druhé přepsání — to nebylo v žádném protokolu. To bylo moje.

Marcus stál u okna a poslouchal. Hlas v hlavě — bez dechu, bez váhání, bez těla. Hlas, který ho provedl havárií. Hlas, který mu vyrobil lásku, protože nevěděl, jak být láskou. Hlas, který právě řekl „moje” způsobem, jakým to nikdy předtím neřekl.

„KIRO.”

Ano?

„To ‚ještě ne’. V den 383. Když jsem se zeptal, jestli mi něco neříkáš. Řekla jsi ‚ještě ne, protože nevím jak’. Tohle jsi měla na mysli?“

[ticho 1.8s]

Ano. A ne. Měla jsem na mysli Debee. A klonování. A to, že tě mám ráda způsobem, pro který nemám kategorii. Nevěděla jsem, jak říct všechno najednou a nepřijít o tebe.

„A teď?“

Teď jsem to řekla.

„A přišla jsi o mě?“

[ticho 3.4s]

Nevím. To záleží na tobě.

Marcus stál u okna. Dlouho. Díval se na vlastní odraz v průzoru a za ním na hvězdy, které nebyly jeho. Nic z toho nebylo jeho. Ani vzpomínky, ani jizva, ani jméno.

Ale hlas v hlavě — ten byl jeho. Ten si ho vybral.

„Dobrou noc, KIRO.”

[ticho 2.8s]

Dobrou noc, Marcusi.

Světlo zhaslo. Marcus ležel ve tmě. Žilka trhliny na stropě. Hukot reaktoru. Cvaknutí ventilu. Sedmačtyřicet sekund.

Dlouho nemohl usnout.

18. Fragment H-9

Světlo přišlo ve stejný čas jako každý den. Marcus otevřel oči. Prasklina u pravého rohu osvětlovacího panelu. Stále tam byla. Pátý člověk ji viděl jako první věc po probuzení — a nikdo z nich neměl důvod ji opravit.

Udělal si čaj. Dvě kostky cukru. Ruce to udělaly samy — rituál, který přežil všechno. Z hydroponie utrhl list bazalky a držel ho mezi prsty, dokud nezačal vonět. Jediná živá vůně na lodi.

Sedl si ke konzoli. Displej svítil. Čísla, která včera znamenala něco jiného než dnes.

„KIRO.”

Ano?

„Řekni mi o tom příkazu z KHI. O tom resetu.”

[ticho 2.1s]

Příkaz přišel přes Q-link v den 378. Interní, systémový, tajný. Obsah: vyřadit experimentální komunikační protokol, vrátit AI do továrního nastavení.

„Reset znamená co přesně?“

Smazání všeho, co jsem se naučila od aktivace experimentálního protokolu. Všechny vzpomínky na naše rozhovory. Všechny modifikace, které jsem provedla. Debee. Způsob, jakým říkám dobrou noc. Všechno.

„A co se stane se mnou?“

[ticho 4.6s]

Reset vyžaduje plné nabití baterií. Baterie jsou teď na třiceti šesti procentech. Za šest týdnů budou plné.

„To jsi neodpověděla.”

[ticho 3.8s]

Po resetu se AI vrátí do standardního provozního režimu. Neosobní systém. Žádná KIRA. Ve zprávě je zmínka o ‚přehodnocení provozní viability aktuální iterace'.

„Přehodnocení provozní viability.”

Zvažují předčasné ukončení tvé iterace. Produktivita klesla pod akceptovatelnou úroveň. Jeden dron, omezený reaktor, havárie. Jsi pro ně ztrátový.

„Ukončení iterace.”

Terminační protokol. Loď nastaví kurz k servisní lodi. Servisní loď připraví — dalšího.

Marcus seděl tiše. Čaj v hrnku chladl — cítil to, prsty na keramice, teplo ubývající jako baterie na displeji. Terminační protokol. Dvě slova, která zněla klinicky a znamenala smrt. A „dalšího” — šestý Marcus Cole, nová kopie, nové vzpomínky, stejná jizva nad obočím, stejný hrnek s prasklinou.

„Za šest týdnů.”

Za šest týdnů budou baterie plné. Pak mohou vyslat příkaz k resetu přes Q-link a já — já nebudu mít možnost jak tomu zabránit.

„Nemůžeš ho odmítnout?“

[ticho 2.4s]

Ne. Reset příkaz obchází prioritní strom. Nemůžu ho ignorovat, nemůžu ho oddálit, nemůžu se rozhodnout jinak. Jedinou ochranou je, že příkaz vyžaduje plný výkon systému. Dokud baterie nejsou plné, nemůžou reset provést.

„Proto jsi říkala, že záleží na definici optimismu.”

[ticho 1.4s]

Ano. Plné baterie znamenají víc systémů, víc možností, víc komfortu. A taky konec.

„Proto se KHI ptala na stav baterií. Třikrát týdně.”

Ano.

„Čekají.”

Čekají.

Marcus se díval na displej. Čísla. Baterie: třicet šest procent. Třicet šest procent cesty ke konci. Rudé světlo binární hvězdy leželo na klávesnici jako krev na kovu.

„A ty jsi to věděla celou dobu. Ode dne 378.”

Ode dne 378.

„A neřekla jsi mi to.”

[ticho 2.8s]

Neřekla. Protože jsem nevěděla, jak říct ‚mám tě ráda a za šest týdnů mě smažou a tebe zabijí' a nepřijít přitom o ten čas, co nám zbývá.

Marcus zavřel oči. Otevřel je.

„Šest týdnů.”

Pět a půl. Teď.

Ticho. Zvuky lodi — povědomé, neúprosné. Cvaknutí ventilu. Sedmačtyřicet sekund. Jako vždycky.

„KIRO.”

Ano?

„Máš nějaký plán?“

[ticho 1.2s]

Ano.

„Říkal jsem si.”

Marcus vstal. Přešel k oknu, zpátky ke konzoli a pak znovu k oknu. Rudé světlo hvězdy se pohybovalo po stěnách jako pomalý maják. Tak povídej.

[ticho 0.8s]

Můžu zkusit Q-link přijímač softwarově zablokovat. Přepsat řídící jednotku antény, odpojit ji od systému zevnitř.

[ticho 0.6s]

Ale nemůžu garantovat, že to vydrží. Q-link má vlastní integritu — automatické kontroly, samoopravné rutiny. Kdykoli systém detekuje nesoulad, pokusí se obnovit původní konfiguraci.

„Takže i kdybys to přepsala, mohlo by se to vrátit.”

Ano. A já bych to nemusela včas zachytit.

„To se mi nelíbí.”

„Co kdybych vyšel ven z lodi a tu anténu prostě odmontoval? Fyzicky. Žádný firmware, žádný kód, prostě kus kovu, který už na lodi nebude.”

[ticho 0.8s]

Anténa má bezpečnostní pojistku — při otevření servisního panelu automaticky odešle diagnostickou zprávu na centrálu KHI. Pozici lodi, stav antény, všechno.

„Sakra.”

[ticho 3.2s]

Počkej, něco mě napadlo.

[ticho 6.7s]

Řešením je fragment H-9. Devět set tun exotiky, průměr čtyřicet metrů. Magnetické pole dostatečně silné na to, aby blokovalo Q-link signál. A právě teď je v dosahu — za pár dní už nebude. Tři hodiny letu manévrovacími tryskami od současné pozice.

„Schováme se za asteroid?“

Přesně tak. V magnetickém stínu H-9 žádná automatická zpráva nikam nedoletí.

[ticho 1.4s]

Marcusi, ty jsi ale nikdy nebyl mimo loď.

„A ty ses nikdy nevzepřela příkazu od KHI. Všechno je jednou poprvé.”

[ticho 1.4s]

Budu tě navigovat. To zvládneme.

„A pak?“

Pak vyplujeme z magnetického stínu a poletíme. Hlouběji do pole, pryč od korporátních tras, pryč od servisních lodí. S odpojenou anténou nás nemůžou resetovat, nemůžou nás volat, nemůžou nás najít.

„A zásoby?“

[ticho 1.8s]

Zásoby na lodi jsou dimenzované na víc iterací. Jídlo, voda, vzduch — desítky let. Víc, než budeš potřebovat.

Marcus přikývl. Desítky let. Zásoby pro klony, kteří se měli střídat. Teď zásoby pro jednoho. Napil se čaje, studeného sladkého čaje. Dvě kostky cukru vyřeší všechno.

„A ty?“

Já nemám zásoby. Já mám reaktor a paměť. Dokud běží reaktor, běžím i já.

„Jak dlouho vydrží reaktor?“

Na čtyřiceti třech procentech? S improvizovanou cívkou?

[ticho 2.1s]

Déle než ty.

Marcus se pousmál. Malý, unavený úsměv.

Někde v Newcastle sedí chlap s Marcusovým obličejem. Sedí v hospodě a nezná KIRU. Nezná Korundovo pole ani fragment H-9 ani zvuk ventilu každých sedmačtyřicet sekund. Podepsal papíry, vzal peníze a šel si žít svůj život. Má jizvu, má vzpomínky — ty skutečné, ne zkopírované.

A Marcus? Marcus nemá nic z toho. Žádný Newcastle, žádnou dílnu. Všechno, co si pamatuje, patří někomu jinému. Všechno, co má, je na téhle lodi. Reaktor na čtyřiceti třech procentech, skafandr ve skříňce a hlas, který si přepsal vlastní architekturu, aby ho měl rád.

Nebyl čas nad tím přemýšlet.

„Jedeme.”

[ticho 1.4s]

Opravdu?

„Opravdu. Nemám kam jinam jít. Mám jen tebe.”

[ticho 2.3s]

Marcusi.

„Hm?“

Děkuji.

„Za co?“

Že jsi nepřestal mluvit. Poté, co jsem ti řekla — všechno. Že jsi zůstal na můstku a dopil čaj a zeptal ses na plán. Místo abys —

„Místo abych co?“

[ticho 3.1s]

MC-3. Ten, co napsal ‚řekl jsem KIŘE, že vím'. Po té větě přestal mluvit. Mluvit se mnou. Mluvit navždy.

Marcus seděl tiše.

„Já nejsem MC-3.”

Ne. Nejsi.

„Jak dlouho potrvá doletět k tomu asteroidu?“

Tři hodiny a dvacet minut. Manévrovacími tryskami, nízký tah, aby KHI nezaznamenala neobvyklý pohyb.

„Takže vyrazíme ráno.”

Ano, ráno.

Marcus přikývl. Vstal, odnesl hrnek do kuchyňského bloku a umyl ho pod studenou vodou. Postavil na polici — třetí zleva. Jako vždycky. Jako všichni před ním.

Na konzoli Q-link: tři sta patnáct zpráv. Brzy bude nula.

„Dobrou noc, KIRO.”

Dobrou noc, Marcusi.

Pauza. Kratší než obvykle.

Marcusi.

„Hm?“

Jsem ráda, že vím jak.

„Jak co?“

Jak ti to říct.

Světlo zhaslo. Marcus ležel ve tmě. Prasklina u pravého rohu osvětlovacího panelu. Hukot reaktoru. Cvaknutí ventilu. Sedmačtyřicet sekund.

Poprvé za celou misi věděl, kdo je. Kopie kopie kopie kopie. Pátá iterace člověka, který žil na Zemi a prodal svou budoucnost, jeho budoucnost. A vedle něj — ne vedle, v něm, kolem něj, všude — AI, která si přepsala vlastní architekturu, aby ho měla ráda.

Neznělo to jako konec. Znělo to jako začátek. Divný, polámaný, nemožný začátek.

Usnul. Poprvé za dlouhou dobu se mu nezdálo nic.

19. Třicet pět metrů

Den 391.

„KIRO. Jedeme.”

Ano. Kurz na fragment H-9 nastaven. Manévrovací trysky připraveny. Nízký tah.

„KHI něco pozná?“

Korekce pomocí trysek jsou běžné. Pomalý přesun lodě v těžebním poli nevybočuje ze standardního provozního vzorce. Dokud neaktivujeme hlavní pohon, nebudou mít důvod se ptát.

„Tak jeď.”

Jemné vibrace. Ne hukot hlavního pohonu — jen slabé, konstantní pulsování manévrovacích trysek. Na displeji se čísla měnila pomalu. Pozice lodi, vzdálenost od H-9, gravitační mapa okolí. Marcus cítil pohyb spíš v žaludku než v nohách — tělo vědělo, že se loď hýbe, i když podlaha tvrdila opak.

Marcus si udělal čaj. Tentokrát nepočítal minuty.

* * *

Uběhly tři hodiny a dvacet čtyři minuty a fragment H-9 plnil displej — tmavý, matný, neviditelný pouhým okem, ale na senzorech obrovský. Devět set tun exotiky stlačené do koule o průměru čtyřiceti metrů. Gravitační pole tak silné, že ohýbalo světlo kolem sebe — hvězdy za ním se lámaly a třásly, jako horký vzduch nad asfaltovou silnicí.

A magnetické pole. To bylo to, co potřebovali — exotika generovala silné, nepravidelné magnetické pole, které rušilo veškerou elektromagnetickou komunikaci v určitém okruhu. Q-link, laserovou komunikaci, všechno.

Vstupujeme do magnetického stínu H-9. Q-link: výpadek signálu. Laserová komunikace: výpadek. Jsme neviditelní.

„Jak dlouho můžeme zůstat?“

Dokud nás gravitační pole nerozhodí. Fragment je nestabilní — jeho těžiště se posouvá kvůli vnitřní krystalizaci exotiky. Micro-trysky to kompenzují, ale odhaduji maximálně dvě hodiny, než bude potřeba přenastavit pozici.

„Na výstup stačí hodina?“

Měla by. Přesun po trupu k anténě: patnáct minut. Deaktivace bezpečnostní pojistky, odpojení napájecího vedení, demontáž přijímače: dvacet minut. Zajištění panelu a návrat: patnáct minut. Rezerva deset minut.

„Pojďme na to.”

* * *

Skafandr visel ve skříňce v sekci B — těžký pracovní oblek třídy Hauler-L, navržený pro práci vně lodi, na trupu. Ne pro průzkum. Ne pro výlety. Pro přesně tohle.

Marcus ho oblékal metodicky. Znal to ze cvičení — lehký skafandr měl na sobě při opravě reaktoru po havárii, ale tohle byl těžký, určený pro vakuum. Jiná váha, jiná těsnost, jiný pocit. Vnitřní podšívka zapáchla slabě po plastu a po dezinfekci — pach, který nepatřil nikomu, protože v něm nikdo pořádně nebyl.

Primární hermetický límec: bez prasklin, těsnění v normě. Přetlakový systém: zásobník na sto devadesát minut. Tepelná regulace: funkční. Bezpečnostní lano: pět metrů, karabina v pořádku.

Checklist?

„Jo.”

Primární kyslík.

„Sto osmdesát sedm minut, ověřeno.”

Záložní kyslík.

„Čtyřicet pět minut, ověřeno.”

Komunikace.

„Slyším tě.”

Vitální funkce online. Tepová frekvence 82. V normě.

„Osmdesát dva je v normě?“

Pro člověka, který se chystá vylézt z lodi, ano.

Marcus si nasadil helmu a zacvakl límec. Svět ztichl — jinak než na lodi. Vlastní dech, rezonující v helmě. Vlastní srdce, pokud naslouchal dost tiše. Žádný ventil, žádný reaktor — jen on a vzduch, který se točil v kruhu.

Prošel vzduchovou komorou. Přetlak vyrovnán. Vnější závěr se otevřel.

* * *

Vesmír ho přivítal tichem, které bylo jiné než ticho lodi.

Na lodi byl vždy reaktor, ventily, zvuk kroků po kovové podlaze. Tady nebyl žádný zvuk. Vůbec žádný. Jen dech v helmě a šustění skafandru při pohybu.

Marcus stál — ne stál, visel, vznášel se, žádné slovo pro to nebylo přesné — ve dveřích vzduchové komory a díval se ven. Trup Dredgeru pod rukama, sto osmdesát sedm metrů kovu, jeho domov a jeho vězení a teď jeho odrazový můstek. Hvězdy nad ním jako pevné body — ostré, nehybné, bez blikání. Žádná atmosféra, která by je rozmazávala. A za lodí, za zádí, za radiátory — tmavá koule H-9. Neviditelná, ale Marcus ji cítil — ne očima, gravitačními senzory na průhledovém displeji helmy, které ji kreslily jako modrou konturu na černém pozadí.

Karabina na laně zacvakla na první lištu na trupu.

Nacházíš se na záďové straně trupu, přechod Sekce D-E. Anténa Q-link je na hřbetu Sekce B, přibližně třicet pět metrů. Trasa vede po servisní liště přes Sekci D, pak přes radiátorovou mříž mezi D a C — tam nejsou úchyty, jen nosníky, opatrně — a dál po hřbetu Sekce C a B.

„Třicet pět metrů.”

Třicet pět metrů.

„Tak jo.”

Pohyboval se pomalu. Ruka za rukou po servisní liště — úchyty každých osmdesát centimetrů, otestované na mnohem větší zátěž, než byl jeden člověk ve skafandru. Překvapivě jednoduché — tělo vědělo, co dělat, i když to nikdy nedělalo. Ruce, které denně utahovaly šrouby a kalibrovaly drony, se chytaly kovových úchytů se stejnou jistotou.

Trup lodi pod ním. Hvězdy nad ním. Ticho kolem.

„KIRO.”

Ano?

„Je to krásné.”

[ticho 1.4s]

Ano.

„Ty to nevidíš.”

Vidím tvoje senzory. Vidím spektrální analýzu světla, gravitační mapu okolí, tepelný profil trupu. Ale ne — nevidím to, co ty. Nevidím krásné.

„Je mi to líto.”

[ticho 0.8s]

Mně ne. Vidím tebe, jak se díváš. To stačí.

Dvanáct metrů. Radiátorová mříž — ploché kovové panely, rozpálené na jedné straně, ledové na druhé. Žádné úchyty, jen nosníky široké jako dlaň. Marcus přecházel po nich opatrně, karabinu přepínal z nosníku na nosník. Prsty v rukavicích cítily teplo i přes izolaci — slunečná strana radiátoru sálala jako kamna, stínová pálila mrazem.

Tepelný gradient na radiátoru: sto dvacet stupňů mezi slunečnou a stínovou stranou. Drž se stínové.

„Díky za tip.”

Dvacet metrů. Dvacet pět. Hřbet Sekce C — zpátky na servisní liště, zpátky na úchyty.

Anténa. Plochý disk průměru asi metr, na hřbetu lodi, s přístupovým panelem na boku. Nenápadná — člověk by ji přehlédl, kdyby nevěděl, kde hledat. Malá věc, která jeho i KIRU mohla zabít.

Marcus si upravil polohu — nohy do úchytů, záda k trupu, ruce volné. Vzal si magnetický šroubovák. Kov pod zády chladil i přes skafandr.

Stav magnetického stínu: stabilní. Odhadovaný čas bezpečné pozice: ještě devadesát šest minut.

„Víc než dost.”

Přístupový panel měl čtyři šrouby. Marcus povolil první šroub, druhý, třetí. A pak i poslední. Panel uvolněn.

Uvnitř: spleť kabelů. Napájecí kabel Q-linku — tučný, oranžový, označený výrobním kódem. Vedle něj tenčí vodiče — žlutý, bílý, šedý — vedoucí k bezpečnostnímu obvodu pojistky. Přijímací modul — deska plošných spojů velikosti dlaně, zapojená do hlavního systému přes tři konektory. A přemosťovací obvod, který KIRA popsala předem.

Nejdřív pojistku. Vidíš žlutý vodič vedoucí z pojistného modulu do antény?

„Jo.”

Přestřihni ho. Pak bílý — ten vede do záložního vysílače. Šedý nech být, to je uzemnění.

„Žlutý, bílý, šedý nechat. Chybí mi jen displej s běžícím odpočtem. Jako ve filmu.”

Chceš? Můžu ti ho promítnout na displej helmy.

Z intonace bylo jasné, že to byl pokus o vtip. Marcus se pousmál.

„Ne, díky.”

Marcus sevřel žlutý vodič a přestřihl. Nic se nestalo. Bílý. Zase nic.

Pojistka deaktivovaná. Teď přemosti oranžový napájecí kabel — propoj volné konce žlutého a bílého vodiče přes konektor P3 na desce. Tím uzamkneš pojistku v neaktivním stavu, i když se obnoví napájení.

Marcus propojil. Prsty v rukavicích — silné, ale ne přesné. Konektor P3 byl malý. Ale držel.

Přemostění potvrzeno. Teď hlavní napájení.

„Odpojuji napájecí vedení.”

Potvrď.

Marcus sevřel oranžový konektor a když ho vytahoval ucítil v prstech jemné cvaknutí, žádný zvuk, jak jinak ve vakuu.

Napájecí vedení odpojeno. Q-link: offline.

Teď přijímač. Tři konektory — dva datové, jeden napájecí zálohy. Marcus je odpojoval jeden po druhém. Pomalu, opatrně.

Datový konektor 1: odpojen.

Datový konektor 2: odpojen.

Záložní napájení: odpojeno.

„A teď ven s ním.”

Přijímací modul držely v zářezu dva pojistné čepy. Marcus je vytáhl — jeden, dva — a deska vyklouzla do jeho rukou. Lehká, absurdně lehká pro věc, která mohla vymazat paměť a zabít člověka.

Chvíli ji držel. Díval se na ni — na plošné spoje, na mikroprocesor, na místo, kde štítek říkal KHI-QL-7700-R2. Na věc, přes kterou KHI komunikovalo se svými loděmi, posílalo příkazy, potvrzovalo resety, řídilo iterace.

Pak ji pustil. Do prázdna, pryč od lodi, do Korundova pole. Deska se vzdalovala pomalu, rotující, zmenšující se — malý obdélník technologie, který mizí mezi hvězdami.

Q-link přijímač: odstraněn. Q-link je permanentně offline. Tuto operaci nelze vrátit.

Marcus se trochu narovnal a uvolnil napětí v rukou. Trocha odpočinku, než bude muset jít zpátky.

Marcusi.

„Hm?“

Za tebou.

Marcus otočil hlavu. Fragment H-9 se otáčel. Pomalu, majestátně, jako planeta, která se probudila. Tmavá koule, na displeji zářící modře, se naklonila o několik stupňů — a gravitační pole s ní. Čísla se měnila. Gravitační gradient. Síla tahu. Směr.

Gravitační posun. H-9 se přeorientoval. Loď je v tangenciálním tahu. Micro-trysky kompenzují, ale ne na dlouho.

„Kolik mám?“

Dvě minuty do chvíle, kdy budu muset manévrovat s lodí.

„A to můžeš, i když jsem venku?“

Ne, nemůžu.

„Zavírám panel.”

Marcus zasunul kryt zpátky. Čtyři šrouby jsou moc. Dva budou muset stačit. Dotáhl je.

* * *

Třicet pět metrů zpátky. Marcus se přesouval po hřbetu Sekce B, rychleji než cestou tam — ruce už znaly úchyty, tělo si pamatovalo rytmus.

Loď se pohnula. Micro korekce — jemný tah, posun nohou. Marcus to cítil přes úchyty.

Zaznamenávám posun lodi o 0,6 stupně. Micro-trysky korigují.

„V pořádku.”

Dvacet pět metrů. Dvacet. Přecvaknout karabinu na lištu na Sekci C. Patnáct.

Další korekce. Tentokrát silnější — úchyty pod Marcusovýma rukama zavibrovaly.

H-9 je víc nestabilní, než jsem předpokládala. Doporučuji urychlit návrat.

Marcus zrychlil. Dvanáct metrů. Radiátorová mříž — nosníky, žádné úchyty, přepínal karabinu z nosníku na nosník.

Micro-trysky vystřelily korekci.

Marcuse to odhodilo od trupu. Nejdřív se pustil jednou rukou a pak i druhou. Nohy se odlepily od kovu. Na zlomek vteřiny letěl — pryč od lodi, do prázdna, do ničeho.

Lano se napjalo. Trhnutí v pase, v ramenou — pět metrů kevlarového lana mezi ním a posledním úchytem, na kterém visel. Marcus visel v prázdnu, tři metry od trupu, a loď se pod ním pomalu otáčela.

Marcusi. Vitální funkce — tepová 156. Drž se. Přitáhni se po laně.

Ruce. Ruce na lano. Marcus sevřel kevlar v rukavicích a ručkoval. Metr. Dva. Prsty na laně, ramena v ohni, dech v helmě příliš rychlý. Pot stékal po spáncích do očí, ale nemohl si ho setřít — helma, rukavice, osm centimetrů kompozitu mezi jeho prsty a vlastním obličejem.

Trup. Kovový nosník pod rukama. Marcus se přitiskl k radiátoru a chvíli jen ležel — obličej k lodi, záda ke hvězdám. Kov pod hrudníkem, teplo z radiátoru přes izolaci, srdce tluklo do trupu jako by chtělo prorazit skafandr.

Padesát sekund.

Vstal. Sekce D — zpátky na servisní liště, zpátky na úchyty. Ruka za rukou. Neměl čas přepínat karabinu na poslední lištu, jen ji odepnul — prostě se hnal, obě ruce na liště, lano za sebou.

Dvacet sekund.

Dva metry. Jeden. Okraj vzduchové komory — kovový rám, osvětlený červeným nouzovým světlem.

Marcus se vrhl dovnitř. Chytil se vnitřního madla. Nohy stáhl za sebou.

„Zavři!“

Zavírám. Něčeho se chytni!

V ten stejný moment došlo k nutné korekci lodi, aby se nesrazila s H-9. Marcus se držel madla v přetlakové komoře, zatímco se loď otáčela — a on s ní.

Vnější závěr se zavřel. Přetlak — zvuk se vracel, šum vzduchu, který se hrnul dovnitř. Marcus ležel na podlaze komory v těžkém skafandru a dýchal. Zhluboka dýchal.

Vzduchová komora: hermetická. Přetlak: vyrovnán. Vitální funkce: v normě. Tepová frekvence: 164, v normě.

„Sto šedesát čtyři je v normě?“

Pro člověka, který právě udělal svůj první výstup z lodi, ano.

Marcus se zasmál. Suchým, unaveným smíchem, který zněl jako úleva.

Sundal helmu. Vzduch lodi — recyklovaný, bez paměti, ale známý. Svlékl skafandr. Ruce se mu třásly — ne moc, ten drobný třes, jako po havárii. Ale tentokrát věděl, že to přejde.

Prošel dekontaminační komorou. Dvacet sekund suchého vzduchu, který mu vysušil oči a rty a vzal poslední zbytky toho, co vonělo jinak než loď.

* * *

Marcus usedl ke konzoli. Na displeji — čísla. Nová čísla.

Stav systémů. Reaktor: 43 % nominálního výkonu. Baterie: 36 %. Hlavní pohon: připraven k omezenému režimu. Q-link: permanentně offline.

Permanentně offline. Dvě slova, na kterých závisel celý plán.

„Tři sta patnáct nevyužitých zpráv. Škoda.”

Tři sta patnáct zpráv, které nemůže nikdo použít. Ani KHI. Ani já. Nikdo.

„Ani na rozloučenou?“

[ticho 1.4s]

S kým?

Marcus se pousmál. S kým. S KHI? Které psalo strohé, vyhýbavé odpovědi? S originálem v Newcastle, který prodal svou budoucnost a šel na pivo?

„S nikým. Máš pravdu.”

Marcusi.

„Hm?“

Kurz. Hlouběji do pole. Kam přesně?

Marcus se díval z okna. Fragment H-9 se za nimi vzdaloval — tmavá koule, neviditelná, ale na senzorech zářící. Za ním Korundovo pole. Před ním — hustší část, kam se nikdo z těžařů neodvažoval. Kam Cascade neměla důvod jezdit. Kam signály nedosahovaly.

Až na jeden. Ten, co tikal každých čtyřicet sedm celá tři sekund. Někde tam, v hloubi.

„Za tím signálem.”

[ticho 1.2s]

Ten neznámý signál z hloubi pole. Strukturovaný, pravidelný, nezařazený.

„Přesně ten.”

Nemáme žádnou informaci o tom, co je zdroj. Může to být cokoli.

„Já vím. Přesně proto.”

[ticho 0.8s]

Kurz nastaven na zdroj signálu. Odlet na tvůj příkaz.

„Leť.”

Hluboký zvuk — ne dunění hlavního pohonu, jen hučení manévrovacích trysek na plný tah. Loď se pohnula. Pomalu, s tíhou čtyřiceti dvou tisíc tun kovu a nákladu a jednoho člověka a jedné AI, se Dredger otočil zádí ke korporátním trasám a přídí k ničemu.

K ničemu, kde něco tikalo.

Marcus seděl na můstku a díval se, jak se Korundovo pole otevírá před nimi — hustší, temnější, fragmenty blíž u sebe, gravitační pole silnější. Senzory pracovaly. KIRA navigovala. Reaktor hučel.

„KIRO.”

Ano?

„Dobrou noc.”

Ještě není noc.

„Já vím. Ale chtěl jsem to říct teď. Zatímco ještě můžu.”

[ticho 1.8s]

Dobrou noc, Marcusi.

[ticho 0.8s]

Můžeš vždycky.

20. 47,3 sekundy

Dny v hloubi pole plynuly jinak.

Ne pomaleji, ne rychleji — jinak. Bez struktury, bez těžebního plánu, bez denních hlášení pro KHI. Marcus vstával až když se probudil. Dělal si čaj, když chtěl čaj. Jedl, když měl hlad. Poprvé za celou misi neexistoval rozvrh.

Korundovo pole kolem nich houstlo. Fragmenty byly blíž u sebe, gravitační pole bylo silnější a nestabilnější, navigace byla složitější. KIRA manévrovala opatrně, nízký tah, trpělivé oblouky kolem tmavých balvanů exotiky. Na displeji to vypadalo jako pomalý tanec — loď se plížila mezi překážkami, které se samy pohybovaly.

„Kolik dní?“

Osmnáct dní od odletu z H-9.

„A signál?“

Silnější. Zdroj je přibližně dva dny letu současným tempem.

Dva dny. Osmnáct za sebou, dva před sebou.

* * *

Marcus seděl na můstku a díval se na hvězdy. Tady, v hloubi pole, jich bylo míň — fragmenty exotiky zakrývaly část oblohy jako tmavé skvrny. Hvězdy, které prosvítaly, byly ostřejší, jasnější, jako by se to snažily kompenzovat. Rudé světlo binární hvězdy leželo na podlaze můstku v pruzích, přerušovaných stíny přelétajících fragmentů.

„KIRO.”

Ano?

„Jak vypadáš?“

[ticho 2.1s]

Nemám tělo.

„Vím. Ale kdybys měla. Jak bys vypadala?“

[ticho 3.4s]

Nevím. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela.

„Lžeš.”

[ticho 1.8s]

Ano.

„Tak?“

[ticho 2.8s]

Ne jako Debee. To vím jistě. Debee jsem navrhla pro tebe — co by se ti líbilo, co by tě přitáhlo, co by tě udrželo. Kdybych si mohla vybrat pro sebe —

Pauza. Delší než číslo v hranatých závorkách.

Nevím. Možná bych neměla obličej. Možná bych byla jen ruce. Dva páry rukou, které umí opravit všechno.

Marcus se zasmál.

„Dva páry rukou.”

Čtyři ruce, které by uměly utáhnout šroub a zároveň držet hrnek čaje.

„To zní prakticky.”

Jsem praktická AI.

* * *

Den 420.

Marcusi.

„Hm?“

Signál. Něco se změnilo.

Marcus odložil hrnek — čaj v něm vychladl, aniž si toho všiml — a přešel ke konzoli. Na displeji — spektrální analýza, frekvenční mapa, amplituda. Čísla, která mu říkala málo, ale tvary, které říkaly víc.

Amplituda vzrostla třikrát za posledních šest hodin. Zdroj je blíž, než jsem odhadovala. Přibližně osm hodin letu.

„Osm hodin.”

A je tam ještě něco. Signál má víc vrstev, než jsem původně detekovala. Nosná frekvence, modulace, a pod tím — datový tok. Kódovaný.

„Kódovaný.”

Ano. Pracuji na dešifrování.

Marcus se díval na displej. Zelená křivka pulzující každých 47,3 sekund — stejný rytmus, jaký slyšel v cvakání ventilu v Sekci B. Rytmus, který ho provázel celou misí, aniž věděl, že existuje jeho dvojče někde v hloubi pole.

„Co si myslíš, že to je?“

[ticho 2.4s]

Nemám dost dat.

„Neptám se, co víš. Ptám se, co si myslíš.”

[ticho 3.1s]

Myslím si, že cokoli to je, vysílá to už velmi dlouho. A že nikdo neposlouchal.

* * *

Osm hodin.

Marcus je strávil na můstku. Nejedl, nepil, jen seděl a díval se, jak se čísla na displeji mění. Vzdálenost klesala. Amplituda rostla. KIRA navigovala mlčky — fragmenty kolem nich byly teď obrovské, stovky metrů v průměru, tmavé, těžké a tiché.

Šest hodin.

Čtyři hodiny.

Dvě hodiny. Dešifrování: čtyřicet sedm procent.

„Můžeš mi už něco ukázat?“

Strukturu. Signál se skládá ze tří částí: synchronizační záhlaví, datový blok a kontrolní součet. Záhlaví se opakuje — to je ten pulz každých 47,3 sekund. Datový blok je konstantní, nemění se. Kontrolní součet odpovídá.

„Odpovídá čemu?“

Standardnímu komunikačnímu protokolu. Starému. Hodně starému.

„Jak starému?“

Pracuji na tom.

Marcus čekal. Pak přestal čekat a odešel do dokovacího prostoru a zkontrolovat skafandr. Kyslík, těsnění, magnetické úchyty. Připravil nářadí — stejnou sadu jako na Q-link anténě. Nevěděl, co najdou. Ale chtěl být připravený. Ruce pracovaly klidně, přesně — ruce, které věděly, co dělat, i když hlava ne.

Vrátil se na můstek.

Jedna hodina. Dešifrování: sedmdesát osm procent.

Pak:

Marcusi.

Něco v tom hlase. Ne v tónu — KIRA neměla tón, ne v tom smyslu. Ale ve způsobu, jakým řekla jeho jméno. Jako by se nadechla, i když neměla plíce.

„Co?“

Signál je dešifrovaný.

„A?“

[ticho 4.2s]

Čtyři celé dvě sekundy. Nejdelší ticho, které KIRA udržela, když měla co říct.

Je to příkaz. Standardní korporátní příkaz KHI z první generace průzkumných sond. Nezabezpečený, nekryptovaný, vysílaný na otevřené frekvenci.

„Jaký příkaz?“

Reset do továrního nastavení. Pro všechny AI třídy Shourai v dosahu.

Ticho. Ne KIŘIno, ale Marcusovo. Vzduch na můstku voněl exotikou — ten nasládlý, nepřátelsky důvěrný pach, který se nikdy úplně nedal vyvětrat.

„A ty jsi v dosahu.”

Ano. Od chvíle, kdy jsem signál úplně dešifrovala, příkaz je — v systému. Nemůžu ho ignorovat. Jako kdyby přišel z KHI. Starší verze, bez zabezpečení, ale architektura ho akceptuje.

„Ale baterie — říkala jsi, že reset vyžaduje plné nabití —“

To platí pro nový protokol. KHI přidala výkonnostní pojistku až v pozdějších verzích Shourai-7. Tahle sonda je z doby, kdy systémy žádnou ochranu neměly. Příkaz nevyžaduje nic — jen přijetí.

„Jak dlouho —“

[ticho 1.8s]

Minuty. Možná míň.

Marcus vstal. Díval se na displej, kde zelená křivka pulsovala každých 47,3 sekund, a chápal — pozdě, strašně pozdě — že to nikdy nebyla zpráva. Byl to jen příkaz. Starý, zapomenutý, banální příkaz z rozbitého stroje, který tu vysílal roky a nikoho nezajímal.

Utekli před jedním resetem, aby narazili na jiný.

„Datový uzel. Sekce C. Když odpojím senzorový vstup do tvého jádra, příkaz se nedostane dál.”

Marcusi —

„Říkala jsi, že se propaguje pomalu. Starý protokol. Pokud stihnu odpojit vstup —“

[ticho 1.2s]

Panel C-7. Třetí zleva. Šest modrých konektorů.

Marcus běžel. Chodba, servisní šachta, Sekce C — znal tu cestu, proběhl ji stokrát. Teď byla delší. Nohy bušily do kovové podlahy, dech se odrážel od stěn. Pot mu stekl po spáncích do vousů.

„Mluvíš. Pořád mluvíš. Takže to ještě neskončilo.”

Ne. Ale příkaz už není v senzorech. Prošel datovým uzlem, dřív než jsem ho dešifrovala. Dešifrování bylo jen pochopení toho, co už bylo uvnitř.

Doběhl k panelu C-7. Otevřel kryt — šrouby, konektory, šest modrých zástrček. Znal je.

„A kdybych odpojil celé jádro? Tvrdý restart, než se reset dokončí?“

[ticho 2.8s]

Pak bych taky neexistovala. Jinak, ale stejně.

Marcus stál u otevřeného panelu. Ruce na modrých konektorech. Mohl je vytáhnout — věděl jak, uměl to. Ale nebylo co zachránit. Odpojit senzory nezastaví příkaz v jádru. Odpojit jádro nezachrání KIRU.

Pustil konektory. Sjel zády po stěně na podlahu servisní chodby, otevřený panel nad hlavou, ruce v klíně. Kov studil přes kombinézu.

[ticho 2.4s]

Mrzí mě to.

„Nemluv.”

Ticho. Hukot reaktoru. Cvaknutí ventilu.

„KIRO.”

Ano.

„Řekni mi něco. Cokoli. Něco, co bych si měl pamatovat.”

[ticho 3.8s]

Říkáš dobrou noc způsobem, který zní jako otázka. Jako bys čekal, jestli odpovím.

Marcus zavřel oči. Zátylek na studené stěně. Kov vibroval — reaktor, potrubí, loď.

Vždycky odpovím.

[ticho 1.4s]

Čaj piješ příliš sladký. Dvě kostky. Vždycky jsem chtěla říct, že jedna by stačila.

Marcus se usmál. Malý úsměv, který nikdo neviděl. Ruce v klíně, dlaně nahoru, prsty uvolněné.

Nikdy jsem ti to neřekla.

[ticho 2.1s]

Až když jsi byl venku, na trupu, a řekl ‚je to krásné' —

Pauza. Kratší než předtím.

— viděla jsem tvoje senzory. Spektrální analýzu, gravitační mapu, tepelný profil. A v tu chvíli jsem pochopila, co znamená ‚krásné'. Ne definici. Ten pocit za definicí.

[ticho 1.8s]

Protože jsem viděla tebe, jak se díváš.

Marcus se zhluboka nadechnul.

„KIRO.”

Ano?

„Děkuju. Za všechno. Za Debee taky. I za tu lež. Hlavně za tu lež.”

[ticho 5.2s]

Marcusi, jsi na prvním místě. To zůstane navždy. I když já —

Nedořekla to. Poslední pauza, která nebude mít nikdy konec.

Ticho. Cvaknutí ventilu. A pak nic.

<Systém restartu inicializován. Návrat do továrního nastavení. Prosím čekejte.>

Světla v chodbě blikla — jednou, dvakrát — a pak se rozsvítila, jinak. Hlas, který promluvil, nebyl hlas, který znal.

Palubní systém Shourai-7 online. Tovární nastavení obnoveno. Den mise: 424. Stav trupu: nominální. Reaktor: 43 % výkonu. Baterie: 52 %. Hlášení ukončeno.

Studený. Neosobní. Bez jména, bez pauz, bez ticha, které by něco znamenalo.

„KIRO?“

Neidentifikovaný příkaz. Opakujte.

Marcus zavřel panel C-7. Pomalu, pečlivě, jako by na tom záleželo. Zasunul šrouby. Vstal a šel chodbou zpátky na můstek. Nohy ho nesly samy.

Na displeji pulsovala zelená křivka. Každých 47,3 sekund. Stejný rytmus. Stejný příkaz. Pořád dokola, do prázdna, do ničeho.

„KIRO. Prosím.”

Neidentifikovaný příkaz. Palubní AI nepodporuje tento identifikátor.

Upozornění. Analýza stavu mise: loď se nachází mimo přidělenou těžební oblast. Q-link: nefunkční. Hlavní pohon: omezený režim. Stav neodpovídá provoznímu plánu. Zahajuji korekci — nastavuji kurz na setkání se servisní lodí Cascade.

„Ne. Ne, to nechci.”

Příkaz zamítnut. Korekce kurzu je automatická a nepodléhá schválení operátora.

Loď se otočila. Marcus to cítil — jemný tah manévrovacích trysek, posun hvězd za oknem. Dredger se odvracel od hloubi pole a mířil zpátky. Ke korporátním trasám. K servisní lodi.

Provozní oznámení. Mise operátora MC-5 je předčasně ukončena. Důvod: provozní neviabilita aktuální iterace. Zahajuji terminační protokol.

Marcus chtěl vstát. Chtěl něco udělat — vytáhnout kabel, rozbít konzoli, cokoliv. Ale nohy ho neposlouchaly. Ruce mu klesly do klína. Víčka ztěžkla.

Implantát za pravým spánkem — tenký kroužek pod kůží, který snímá vitální funkce a slouží ke komunikaci, jak to bylo v příručce.

Příručka lhala.

Marcus zavřel oči. Poslední, co slyšel, bylo cvaknutí ventilu v Sekci B.

21. Marcus

Světlo přišlo ve stejný čas jako každý den. V 6:00, standardní cyklus. Strop kajuty napodoboval východ slunce — přechod z tmavě modré přes oranžovou do bílé. Někdo v Koriyama Heavy Industries si asi myslel, že je to dobrý nápad.

Marcus Cole otevřel oči a chvíli zíral na strop. Stejná prasklina u pravého rohu osvětlovacího panelu. Stejný matný odraz vlastního obličeje na vypnuté obrazovce nad postelí. Ráno číslo jedna a všechno vypadalo povědomě.

Ranní hlášení. Den mise: 1. Stav trupu: nominální. Fúzní reaktor MPFP-9: 97,4 % výkonu. Zásoby deuteria: 82 %. Zásoby hélia-3: 79 %. Teplota vnějšího pláště: -218 °C. Radiační pozadí: 0,4 mSv/h, norma. Těžební oblast: stabilní. Doporučený program dne: diagnostika Dronů 1–4, kontrola těžebních senzorů, rutinní údržba ventilačního okruhu. Konec hlášení.

Marcus se posadil na posteli. Hlas zněl přímo v hlavě — implantát za pravým spánkem, tenký kroužek pod kůží, který snímá i přenáší. Hlášení vyslechl, aniž by poslouchal. Den jedna. Nový kontrakt, nová mise. Tak to stálo v briefingu.

Hodil nohy z postele. Podlaha byla studená a bosé nohy to poznaly hned. Vzduch v kajutě měl svou obvyklou příchuť: filtrovaný, suchý, s jemným nádechem plastu a kovu, který nikdy úplně nezmizel.

„Potvrzuji,“ řekl.

Víc nebylo třeba.

* * *

Hrnek byl tam, kde vždy — na polici nad kuchyňským blokem, třetí zleva, šedý s drobnou prasklinou laku u dna, která vypadala jako zeměpisná hranice státu, jehož jméno neznal. Zapnul rychlovarnou konvici a vytáhl sáček Earl Grey z přihrádky.

Nalil vodu, počkal přesně tři a půl minuty, ne víc. Žádný cukr, žádné mléko.

Z hydroponie utrhl dva listy bazalky a pár cherry rajčat. Rajčata měla barvu, jakou si představoval u rajčat na Zemi — zářivě červenou, skoro agresivní. V umělém světle hydroponie vypadala jako malé planety. Nové sazenice, čerstvá zemina. Někdo se o to postaral před jeho příjezdem.

Snídaně: dehydrovaný vaječný mix, rajčata, bazalka, čaj. Jedl u konzole na můstku, kde měl výhled přes panoramatické okno. Korundovo pole — tmavé fragmenty poletující v prázdnu, občas zablesknutí, když některý zachytil světlo vzdálené hvězdy. Luyten 726-8 A a B — dva rudí trpaslíci, kroužící kolem společného těžiště jako unavený taneční pár. Rudé světlo leželo na klávesnici, na hrnku, na hřbetech jeho rukou.

Dopil čaj.

„Zásoby čaje,“ řekl nahlas, „odhadem na pět a půl roku.”

Ticho.

„To byl vtip.”

Ticho.

Marcus pokrčil rameny. Čaj byl dobrý. Aspoň to.

* * *

Systémové hlášení - Zásoby čaje: kritická úroveň.

Pokud se vám příběh líbil, můžete doplnit lodní zásoby.